V roce 2003 vydali Rancid album Indestructible. Titulní song je sice o někom jiném, ale pasuje skvěle i na Jella Biafru. Letos je mu dvaašedesát, a jede na plné obrátky. „Létající cirkus“ na pódiu s TGSOM, trefné politické a sociální analýzy & komentáře v pořadu What Would Jello Do?. Šou plus kritika, „info“ plus „tainment“. Je sice pravda, že Amerika na tom nebyla nikdy hůř, že Trump je, slušně řečeno s Patrikem Ouředníkem, „nejhloupějším americkým prezidentem všech dob“, takže Biafra má pro své jízlivé, satirické výpady víc potravy, než může zvládnout.
Ale to hlavní neztratil ani po čtyřiceti letech: elán, relevanci, důraz. Anebo, jak se píše v jednom komentáři: „Chytrá, jasná a energická vzpoura, surreální, k věci, pravdomluvná, pokud jde o vládnoucí moc – to je Biafrova báseň!“ A taky sebereflexe. Není vyvolený světanápravce, je prostě extrémně zaujatý „pro svou věc“. Novinka, co právě vydal s TGSOM, to jasně potvrzuje. Co hýbe dnešními Státy? Ne Trump, ale ti, kdo mu jsou v zádech jako stíny, ti, kdo tahají za nitky: islamismus, Putin, přízrak nového světového řádu. A na rubu pak ultranacionalismus a celý vějíř úzkostí, strachů a impotencí, zoufale přebíjených zbraněmi a vražděním. „Pojďme zírat na zkrvavené mrtvoly“, „Stvořili jsme Putina“, „Porno-pomsta konzervativců“.
A muzika? Skvěle postavené album: hluky a plochy a rozvláčnosti úvodem, pak pěkných pár soust řízného punku s groteskními vsuvkami a parodickými meandry, a jako dezert vyloženě přeludná čísla – jak od Monthy Pythons, kdyby se na stará kolena nadýchali z balonků s héliem. Biafra zraje: s TGSOM má tři desky, a tahle je jasně nejlepší. Plná aluzí a citací, variant a mutací. Ovšemže už jsme to celé jednou slyšeli a četli. Třeba hned v devětasedmdesátém, kdy odehráli Dead Kennedys jeden ze svých prvních koncertů v sanfranciském Deaf Clubu. Teď je to tady ale znovu: Časy se mění, Jello Biafra zůstává.