Jen ty varhany pěkně vytáhni/Ve studiu s Bobem Dylanem

Klíčová alba Boba Dylana z 60. let, tedy ta, která se nejhlouběji otiskla do historie, byla převratná nejen textově, ale i zvukově. To souviselo nejen s volbou nástrojů i hráčů, ale též s intuitivním procesem, jak proměnit píseň dosud uloženou ve fantazii autora do konkrétní zvukové podoby.

Takhle například probíhala komunikace mezi Dylanem a Robbiem Robertsonem, kytaristou skupiny The Band, která Dylana doprovázela v letech 1965–67: „Představ si, že ten chlápek je velmi alžbětinský, má podvazky a dlouhou pasteveckou píšťalu, a brzy zrána jde přes kopec a za ním vychází slunce. Takovýhle zvuk já chci.“ Přenést imaginaci do konkrétní zvukové struktury je magický proces, velkou roli zde hrají rozhodnutí na poslední chvíli při natáčení, jasnozřivost producenta i souhry náhod. Souhrou intuice, expertízy i náhody vznikla řada dalších hudebních klenotů, patří sem i geniální nápad producenta George Martina, když jako doprovod v Yesterday s Beatles použil roku 1965 smyčcové kvarteto.

Metamorfóza napříč žánry

Zlomem tehdy procházeli Beatles i Bob Dylan. Image protestního zpěváka s kytarou vystřídaly surrealisticky barvité texty i elektrický doprovod. Stejně jako v případě Yesterday, i Dylan řešil rovnici s dosud neznámým výsledkem: jak promítnout emocionální posun, jímž procházely jeho skladby, do doprovodu?  Odpovědí byla ostře kousavá, bluesově dráždivá a neustále proměnlivá souhra varhan a elektrické kytary, známá z alb Highway 61 Revisited (1965) a Blonde On Blonde (1966). Prvním krůčkem k metamorfóze byl singl Like a Rolling Stone, k němuž se brzy vrátíme.

Naživo si přechod z akustického doprovodu na elektrický Dylan otestoval na Newport Folk Festivalu 1965. Koncert způsobil mediální skandál i fyzickou roztržku v zákulisí, kde se věhlasný folklorista Alan Lomax popral s Dylanovým manažerem Albertem Grossmanem. Joe Boyd se později proslavil jako gramofonový producent Pink Floyd i skupin z východní Evropy, v Newportu tehdy pracoval v produkčním oddělení festivalu, a poprvé prosadil, že se budou provádět zvukové zkoušky a že zvuk bude míchat profesionál u mixážního pultu uprostřed obecenstva, přesně tak, jak se to dělá nyní. Když pak Dylan spustil s kapelou, byl to prý slušný nářez, ale z dnešního hlediska to zřejmě vůbec nahlas nebylo. „Je spousta situací, které si člověk může zrekapitulovat a říct si: ‚Ten večer to změnil navždy‘,“ říká Boyd. „To byl jeden z těch okamžiků. Cesty se rozdělily.“

U Boba Dylana probíhalo hledání nového hudebního formátu už delší dobu.  Filmové záběry z britského turné 1965, z nichž byl sestříhán dokument Don’t Look Back, odhalují řadu osobních detailů z každodenního života na koncertní šňůře. Jeden z nich naznačil, jakou cestou chce Dylan pokračovat. Počátkem května byl ubytován v apartmá londýnského hotelu Savoy, které se na čas proměnilo ve frekventovanou křižovatku tehdejší subkultury. Setkávali se tu Donovan, Marianne Faithfull, Dana Gillespie, Alan Price, Joan Baez i Allen Ginsberg. V jednom záběru Dylan sledoval koncert Johna Mayalla, s nímž hrál jednadvacetiletý a zatím zcela neznámý Eric Clapton. Dylana Mayall se svými Bluesbreakers silně zaujal a plánoval, že je přizve jako doprovodnou kapelu, z čehož sešlo. Koncem měsíce se uskutečnilo krátké nahrávání, které skončilo fiaskem.

Mezník jménem Like a Rolling Stone

Na britském turné se zrodil i základ příštího singlu, Like a Rolling Stone. Film Don’t Look Back zachycuje Dylana jak zpívá Lost Highway od Hanka Williamse, začínající slovy: „I’m a rolling stone, I’m alone and lost…“ Pro dnešní generaci je užitečné vysvětlit význam sousloví, které dalo jméno časopisu Rolling Stone i skupině Rolling Stones: je to esence blues i spřízněných žánrů, oslava svobody neomezené žádnou odpovědností, pojetí cesty, která je důležitější než cíl a stává se smyslem života.

Více než šestiminutovou skladbu formovaly zážitky z turné: napětí, tlak, neustálé konfrontace. V hitparádě tedy dominoval dvouapůlminutový formát, díky neobvyklé stopáži Columbia váhala s vydáním, ale nahrávka nakonec tehdejší systém zvyklostí i estetických měřítek zcela rozbořila. Když roku 1988 Boba Dylana uváděl Bruce Springsteen do Rock’n’rollové síně slávy, vzpomínal na přelomový moment, kdy jako patnáctiletý slyšel Like a Rolling Stone poprvé: „Ten úder na virbl rozkopl dokořán dveře do mého mozku. Podobně jako Elvis osvobodil vaše tělo, tak Dylan osvobodil vaši mysl, ukázal nám, že i když hudba působí fyzicky, není namířena proti intelektu. Vynalezl novou cestu, jak lze zpívat pop, prolomil limity, čeho lze dosáhnout nahrávkou, a navždy změnil tvář rock’n’rollu.“ Jindy skeptický Frank Zappa o písni řekl: „Když jsem slyšel Like a Rolling Stone, chtěl jsem s hudbou skončit, říkal jsem si, pokud tohle k lidem promluví, pak už já nemusím dělat nic dalšího.“ Místo jasně vyjádřeného protestu, který probíhal kolem hraniční čáry my/oni, začal Dylan psát texty s hlubší imaginací. Spletité cesty jeho myšlenek posluchači vnímali i jako naprostou svobodu ducha, jako únik ze světa pravidel, která vymyslel někdo jiný.

Jak tedy vlastně nahrávka vznikala? Nešlo jen o změnu formy, tedy náhradu akustických nástrojů elektrickými, ale především o obsah, výběr spoluhráčů a vytvoření hudebního podkladu, který bude v naléhavosti, frázování i svobodě zcela adekvátní Dylanovu zpěvu. Je logické, že k výsledku se v tomto případě nedopracujeme předem napsaným aranžmá, ale cílenou improvizací ve studiu. Dylanovým nahrávacím producentem tehdy byl Tom Wilson, Afroameričan s vysokoškolským vzděláním z Harvardu, jehož vizionářský talent se ve stejné době promítl do nahrávek Simona a Garfunkela či Franka Zappy a Mothers of Invention. Natáčení proběhlo v New Yorku během dvou frekvencí 15.–16. června. Pro srovnání: v úvodu zmíněné Yesterday se smyčcovým kvartetem se točilo téhož roku v Abbey Road 14. a 17. června.

Klíčová alba Boba Dylana z 60. let, tedy ta . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář