Jerry Lee Lewis: Rock & Roll Time

jerry_leeFotografie úctyhodného veterána před legendárním studiem Sun v Memphisu na obálce pochází z objektivu Jima Marshalla, sleevenote z pera – či spíše klávesnice – Petera Guralnicka. Je třeba pokračovat?
Dobrá, pro extrémní nedůvěřivce: bubnuje tu Jim Keltner, na kytary hrají mimo jiné Neil Young, Robbie Robertson, Ron Wood, Keith Richards, Nils Lofgren, Doyle Bramhall, Derek Trucks a – nápověda – Kenny Lovelace. Ostatní nástroje i vokály jsou obsazeny neméně impozantně: Greg Leisz, Ian Neville, Shelby Lynn. To by stačilo, aby už hlavní hvězda nemusela otevřít ústa ani udeřit do kláves.
Zatím poslední album Jerryho Lee Lewise vyšlo vloni na podzim, ale Marshallovo foto (zemřel před čtyřmi roky), použitá studia a jejich osazenstvo napovídají, že jde nejspíše o pozůstatky ze sessionů k předchozímu titulu Mean Old Man z roku 2010. A muzika sama to potvrzuje zcela a úplně.
Ostatně koncepce lewisovského alba s hostujícím souhvězdím má přinejmenším desetiletý kořen, sahající k titulu Last Man Standing – The Duets a o dva roky mladšímu stejnojmennému živému CD/DVD téhož ražení. Spolek přizpěvatelů na těchto sessionech byl tak široký, že v dějinném rozmezí od Toma Jonese po Gillian Welch by bylo možná jednodušší vyjmenovat ty, kdo na těchto nahrávkách nejsou.
A vesměs byly tyto kolaborace hodně vydařené. Nabízí se srovnání s mnohem ambicióznějšími posledními alby Johnnyho Cashe – tohle je samozřejmě mnohem jednodušší záležitost, ale o to přirozenější. Žádné boření hranic či oslovování mladé generace se tu nekoná, spíš takové: to čumíte, jaká může být tahle muzika pořád pohoda, co?!
Přitom například nahrávky, pořízené v East West Studiu v Los Angeles, na kterých hraje Lewis nikoliv na piano, ale na kytaru, například Cashovo Folsom Prison Blues, Rodgersovo Blues Like Midnight nebo (z minulého alba) carterovka Will The Circle Be Unbroken mají velice atraktivní sound, na němž samotném by mohlo stát docela výrazné album. Ale navzdory titulu je zde naopak po všech stránkách pestrá směs, víceméně střídající rychlé s pomalými a jsoucí díky půlhodinové stopáži velice user friendly.
Většina písniček by neměla být překvapením, koneckonců ani ono zmíněné Folsom Prison Blues – je možná na pováženou nahrávat věc tak neochvějně spojenou s jedním jediným jménem, ale Jerry Lee Lewis už bez rozpaků nahrál tento Cashův hit před bezmála pětatřiceti lety. Dlužno k tomu dodat, že tentokrát nesrovnatelně zajímavěji.
Sběratelskou lahůdkou je samozřejmě především zemitá Dylanova bluesovka Stepchild. Autor ji zahrál parkrát naživo v roce 1978, pak ji před více než deseti lety oprášil Solomon Burke, a nyní se s ní tedy setkáváme tady, se steelkytarou Daniela Lanoise – jak je ten svět malý.
Začali jsme titulní fotkou a nyní jsme dospěli až k zadní straně alba, s rodinným portrétem malého Jerryho a jeho rodičů, na jejichž společné muzicírování „Killer“ občas vzpomíná jako na zásadní raný zážitek. Těžko ovšem říci, jaké to muselo být pro ně, mít doma chlapečka s tak sveřepým obličejem.
Vanguard, 2014, 32:02

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *