Jim Moray: Jim Moray

11_06_Jim_MorayJim Moray před třemi lety u příležitosti vydání debutu Sweet England prohlásil: „Nové anglické folkové povstání nevznikne uvnitř této zavedené scény, rozpoutá ho generace mladých, která o tuhle muziku zakopne náhodou, bez jakýchkoliv hlubších znalostí její historie a tradice.“ Tak se také stalo a on, bývalý rocker, přezdívaný Maršál zvuků, nyní tyto povstalce šikuje do nu-folkového tažení. Proti předsudkům, puritánům a kánonickým stereotypům. S jasným přesvědčením: aby tradiční hudba neokorala, musí jít s dobou. David Sinclair z Times nad Jimovým počínáním dokonce upřímně vyhrkl: „To co tenhle čtyřiadvacetiletý mladík z Birminghamu udělal pro tradiční hudbu se blíží tomu, čím Nigel Kennedy přispěl klasice.“
Ačkoliv Moray, Seth Lakeman, Lou Rhodes nebo mládežníci ze skupiny The Eighteenth Day Of May pocházejí z rodin vážených tradicionalistů, od mládí dávali přednost rocku, punku, popu a taneční scéně. Dnes se vracejí k lidovkám a s vynalézavým instinktem je konfrontují s nabytými zkušenostmi.
Na obalu druhého alba JIM MORAY (Nitbick Records, 2006, 54:47) Moray připomíná mladého Ziggiho Stardusta, uzamčeného ve svých pochybnostech. Nebo kteroukoliv z masek Petera Gabriela. Také Moray má blízko k romantickému bolestínskému patosu doprovázenému údery zvonů a strhující rozmáchlostí symfonického orchestru. Jeho úpravy tradičních, po celé Anglii známých písní mají emocionální artrockový potenciál, genesisovskou dramatičnost ústící ve výbuchy citů jako například v My Sweet Rose, kdy z jednoduché písničky dokáže vykřesat vtahující mnohaminutové naléhavé hudební drama. Tam, kde to tak necítí – skladba Barbara Allen – zůstává při zemi po vzoru jakoby moderních Fairport Convention. Dokáže si vyhrát s detaily, sebemenším projetím po strunách kytary, syntezátorovým rejstříkem, pouhopouhým zapípáním nebo naopak mohutnou trubačskou vlnou vypuštěnou z mellotronu. Nevšedním hlasem si požitkářsky vychutnává texty, připomíná shakespearovské herce, táhne ho to ke gotické temnotě, strašidelné kráse; nestydí se za slzy. Vše si nahrál a vyprodukoval sám, bez pomoci přátel a radilů – najal si pouze smyčcový orchestr.
Album Sweet England je považováno za revoluční počin, Maddy Prior o něm dokonce řekla, že táhne tradiční hudbu za vousy do jedenadvacátého století. Mimořádným druhým pokračováním Jim Moray dokázal, že nešlo o náhodu.

Přidat komentář