Příznivci autorské tvorby někdejšího člena Sonic Youth si na jeho další sólové album museli počkat šest let. Pokud si snad někteří mysleli, že jeho název je ironií, pak mohou být nemálo zklamáni: obsahem jsou skutečně vcelku melodické a nekomplikované písničky, u kterých se to nejpropracovanější neskrývá v jejich strukturách, ale v pečlivě vymyšlených a do detailů vypiplaných aranžmá, plných smyčců, dechových nástrojů či steel kytary.
K překvapení ovšem není důvod. Podle všeho si oceňovaný producent, kterého mnohé kapely velebí za své nejlepší nahrávky, už experimentů užil dostatečně a ovlivnila ho hlavně jeho práce pro film. Navíc prakticky každá jeho deska byla vždy úplně jiná. Základní osu tu tentokrát udávají kytara nebo piano a není důvod nevěřit, že přesně takhle to autor od počátku chtěl. A když O’Rourke ve skladbě These Hands intimitou a melancholickou zamyšleností připomene třeba Leonarda Cohena, ani v nejmenším to z celku nevyčnívá.
Občas to sice celé zní jak výlet do sedmdesátých let, ale rozhodně to není nepříjemné. Každý nástroj má svoje místo, nic nepřebývá, nic neruší. Archaická oslava minulosti se nekoná. 
Někde je zvuk až subtilní, jinde klenuté instrumentální mezihry dodávají noblesu a oduševnělost. Pokud si potřebujete uklidnit pocuchané nervy, rozhodně jde o ideální příležitost, která se k tomu přímo sama vybízí. Příjemně optimistický duch alba posilují texty s formulacemi, za kterými lze tušit ironii, která vylučuje tvůrčí tápání, ale naopak potvrzuje úmysl. Už když v úvodní skladbě zpívá „Je to hezký vás zase vidět“, šestý smysl varuje, že jde mnohem spíš o poťouchlý škleb než o skutečný projev upřímnosti.
Jim O’Rourke se zkrátka podle všeho rozhodl tentokrát překvapit úplně nečekaným způsobem a vlastně se mu to i podařilo. Protože natočit dnes zcela normální, melodickou a nijak extrémní, a přitom ani v nejmenším nudnou nahrávku, vlastně vůbec není špatný koncept.
Drag City, 2015, 37:37