„Když jdu k někomu na návštěvu a mám si z jeho desek vybrat něco k poslechu, pak nejradši volím […] jazz. Doma bych si ale jazzovou desku nepustil. Správnej jazz, to je pro mě spousta trumpet a jedna z těch špičkovejch basovejch linek. Když to pořádně šlape, rád si takovou muziku poslechnu. Abych jazz sám hrál – tímhle směrem vůbec nepřemýšlím. Mám rád free jazz, třeba Charlieho Minguse a dalšího týpka, který má na svých nahrávkách spoustu dechů, Rolanda Kirka. Prostě nadupaný věci místo unylejch starejch šlágrů, když se ansámbl v kvádrech postaví a celý hodiny dokolečka omílá How High the Moon.“ To říká Jimi Hendrix v knize Začínat od nuly (Starting at Zero, český překlad Vít Mlejnek) a dodává, že se necítí být odborníkem na jazz: „Většina těhle frajerů nakonec stejně nehraje nic jinýho než blues!“ V citovaném rozhovoru pak jen o několik replik dál líčí: „[My] nehrajeme blues, i když si to o nás někteří lidi zřejmě myslí. Hrajeme spíš směsici blues, jazzu, rock’n’rollu a pořádné dávky randálu. Naší muzice říkáme Hudba elektrické církve, protože je pro nás něčím na způsob náboženství.“
Hendrix se možná necítil být na jazz odborníkem, nicméně na sklonku svého krátkého života se dostal velmi blízko k jedné z tehdejších nejprogresivnějších tváří jazzu. Totiž k té, kterou reprezentoval Miles Davis. Slavný trumpetista krátce po vydání svého přelomového alba Bitches Brew zaregistroval Hendrixe a mimo jiné i pod vlivem jeho hudby natočil své další, rockem a funkem silně ovlivněné album Jack Johnson. Došlo i k osobnímu setkání obou hudebníků, Hendrix měl možnost jamovat s Davisem u něj doma a pánové dokonce plánovali natočení společné desky. Ta už bohužel kvůli kytaristově předčasné smrti nevznikla, ale Miles na svém dalším albu Live-Evil například používá takové efekty, které – jak později sám napsal – umožňují jeho trubce znít podobně jako Jimiho kytara.
