Řídká vystoupení dua Durman Posejpal zaváděla v osmdesátých letech posluchače podobně jako koncerty Oldřicha Janota do zcela odlišného světa, a to jak hudebně, tak myšlenkově. Kontrabasistu, cellistu a kytaristu Miroslava Posejpala i saxofonistu a klarinetistu Jiřího Durmana, kteří se dali dohromady před padesáti lety v roce 1972, ovlivňoval zpočátku free jazz, jaký hrál Jan Garbarek. Podobně jako norský saxofonista ovšem postupně směřovali ke kontemplativnější komorní hudbě, která stála na ryzí improvizaci.
Byť Posejpal často zmiňuje Garbarka, v 80. letech mělo duo blíže k tvorbě amerického saxofonisty Anthonyho Braxtona, zejména k jeho desce For Trio, nebo k pojetí Roscoe Mitchella z Art Ensemble of Chicago. Ukazuje to i záznam z koncertu v Junior klubu Na Chmelnici z podzimu 1987, kde se již duo odpoutalo od předem připravené osnovy, pustilo se do totální improvizace „naslepo“, ale ještě využívalo amplifikaci.
V některých okamžicích Durmanovy hry na saxofon s přefouklými tóny, jaké se objevují hned v první skladbě, je ještě patrný vliv divokého free, většina alba však už je pojata kontemplativněji, převažují klidnější a tišší polohy umožňující hluboký ponor do hudby, v Urban Prayers 3 nad táhlými tóny smyčcem hraného kontrabasu vytvářejícími až dron zaznívá teskná až naříkavá melodie dechových nástrojů, které Durman střídá.
Přídomky kontemplativní nebo komorní by však v žádném případ neměly vytvářet dojem, že jde o jakousi poklidnou meditativní nebo ambientní hudbu bez výraznějšího vývoje a jakýchkoli ostrých hran. Naopak, v nahrávce se objevuje řada překvapivých zvratů a zlomů a nechybí ani náhlá gradace kontrastující s poklidnou pasáží. Místy se výsledek blíží až k soudobé hudbě.
Na Chmelnici duo využilo veškerý arzenál nástrojů, které mělo. Vznikají tak nejen zajímavé kombinace barev, jako když zní jednotlivé plátky vibrafonu nad kontrabasem nebo vytvářejí dlouhé tóny ploché zvony, ale výrazně to přispívá k pestrosti, aniž by se vytratil základní koncept. V Urban Prayers 5 usedl Posejpal k pianu a teskný závěr koncertu obstarává duet kontrabasu a akordeonu, na který hrál Durman. Akordeon zní i v závěru Urban Prayers 1, kde Posejpal drží minimalistický doprovod vytvářený rychlým poťukáváním na elektrickou dvoukrkou kytaru. Právě hojné využití tohoto doma postaveného nástroje s jeho specifickými zvukovými vlastnostmi ovlivňuje charakter části skladeb a dává jim až africký názvuk.
Ani po letech hudba dua nic neztratila na své působivosti a překvapivosti, působí zcela aktuálně. Smutný a o stavu kultury v české kotlině hodně vypovídající je fakt, že nikdy nedostalo možnost nahrávat ve studiu, kde by nezněly tramvaje jako na tomto záznamu, byť mělo evropskou úroveň a hrálo v zahraničí. Nestalo se tak ani za komunistů, ani po jejich konci. Koncertní nahrávky vycházejí až s odstupem, ovšem většinou jen ve formátu ke stažení nebo u malých labelů v omezeném počtu kusů.