Jiří Konvrzek: Vědomá sabotáž pop music

Zcela nenápadně, tak jako je tomu ostatně i s celou jeho tvorbou, vydal velvarský svéráz Jiří Konvrzek po dlouhých letech svou další studiovou nahrávku, nazvanou Spadlo. Nechybí na ní jeho podomácku postavená „kytaromandolína“, úžasné hudební vzepření se všem konvencím, texty, vedle kterých namátkou i nonsensy Jana Vodňanského či Mládkovy absolutní rýmy mohou působit usedle a seriózně, a okolo toho všeho jakási neviditelná aura životní radosti. Nejinak reagoval při oslovení o rozhovor: „A to se mě budeš jako na něco ptát? Já asi vůbec nevim, jestli budu umět odpovídat…“

Na aktuálním albu hraješ s jazzovým kontrabasistou Petrem Dvorským. Jak ses s ním potkal?
Luboš Houdek z vydavatelství Galén mě už několik let „naháněl“, abych zas konečně něco nahrál. Já jsem k tomu upřímně neměl sebemenší chuť. Nahrávání mi nedává moc smysl, důležité pro mě je živé hraní. Jediným důvodem by snad mohlo být, že když je to nahrané, tak to může slyšet více lidí… Ale zase už „jinak“. Ten živý zážitek se prostě v mém případě nedá zaznamenat…
Původně jsem chtěl nahrávat s basistou Lukášem Kalivodou, se kterým koncertuju už dvacet let, ale nějak si na to nenašel čas, nebo nevím… Luboš na to reagoval, že to není problém a že nějakého basistu sežene. Jen jsem stačil špitnout, že bych rád kontrabas, a ne baskytaru. Pak mi volal, že má Petra Dvorského, a že nemusím mít obavy, že ten zahraje všechno.

Takže jste se setkali až ve studiu? Jak se ti s ním hrálo?
Předem jsem Petra varoval, že hraju dost nepřesně, že různě za pochodu měním tempo a že i struktury skladeb jsou často úplně nepravidelné. A on mi na to odpověděl, že to je právě to, co ho na tom zajímá. Většinou pak dohrával basu do už nahraných skladeb. A někde jsme se i shodli, že bude lepší, když tam vůbec nebude.

Dlouhá léta jsi měl kapelu, nejprve Třetí zuby, pak KonVRZek. Vrátit se k plnému zvuku a mít tam třeba bicí nebo i další nástroje, tě nelákalo?
Já jsem si to naopak původně chtěl nahrát úplně všechno sám. Moje kytara je postavená tak, že už „se tam nic nevejde“. Jak jsem zvyklý vyplnit vše, aby tam nebyla prázdná a hluchá místa, tak už je tam prostě cokoli dalšího navíc. Adam Pakosta, který to celé nahrával, souhlasil s nápadem, že by někde mohl dohrát housle – ale opět se ukázalo, že to nejde. I já sám jsem tam zkoušel něco dohrát – ale vždy to tam spíš překáželo, než že by to nějak pomohlo…

Hráváš na nástroje, které sis sám postavil. Pořád si ještě nějaké vyrábíš?
Slovo „vyrábím“ se vlastně vůbec nedá říct. Prostě jsem si jich pár udělal pro vlastní potřebu a občas je i obnovuji. Že bych se tím nějak cíleně a systematicky zabýval, to fakt ne. Vyrobil jsem si kytaru, zjistil jsem, co všechno mi na ní nevyhovuje a co by tam mohlo být jinak – a zkusil jsem ji znovu a jinak. Navíc nejsem nijak studijní typ, a protože nevím, jak se to vlastně prakticky dělá, vždy vše vytvářím metodou pokus-omyl. Vždycky to nějak dopadne. Je to asi podobné, jako s tím mým hraním.

 

Zcela nenápadně, tak jako je tomu ostatně i s . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář