Jiří Šimeček: PRAHA CALLING

Autobiografie muzikanta Jiřího Šimečka (* 1957), geograficky zpřesněná sloganem „ze Spořilova na Broadway a zpět“, není jen o jeho dvou zásadních kapelách. Ta první, Letadlo, se stala jednou z nejvýznamnějších a nejpřesvědčivějších kapel české nové vlny, smetené tažením komunistických úředníků. Ta druhá, Toyen, se narodila v polistopadové euforii zlatých devadesátek jako Šimečkův majstrštyk, a to dokonce v zahraničí. Kniha Praha Calling s podnázvem Jít svou cestou není jen o hudbě na pódiu, ale i o každodenní trpělivé organizačně manažerské práci. A protože se opravdu nestává každý den, aby česká rocková kapela koncertovala v USA a plnila si tak jeden z klukovských snů, nemůže v knize chybět CD se záznamem koncertu Toyen z roku 1991 v legendárním newyorském klubu CBGB. Z autentických rockových pamětí, vydaných nakladatelstvím Galén, přinášíme ukázku, týkající se první z obou jmenovaných kapel.

 

Letadlo (1981–1983)

Letadlo začalo hrát v září 1981. I když tady vládl poměrně tuhý husákovský normalizační režim, pořád se něco dělo. Zocelen pobytem na psychiatrii a s vědomím, že toho asi nemohu moc ztratit, začal jsem žít na plný pecky. Ve Futuru na Smíchově hráli skvěle Abraxas, U Zábranských alternativa jako Mikoláš Chadima nebo Pavel Richter, v klubu Na Chmelnici Garáž, Energie G, začínali Psí vojáci, ožily studentské kluby na Strahově. Potkával jsem nové výtvarníky, navštěvoval Jazzovou sekci a kdosi mi doporučil knihovnu na americkém velvyslanectví v Praze. Co se týče vojny, kvůli léčbě na VÚPS jsem pro ně asi byl neperspektivní a když jsem dostal modrou knížku, nikdo si mne vlastně už nevšímal.

Žil jsem Letadlem. Pepa nosil na každou zkoušku materiál a bylo to tak, že se vždy dodělala jedna skladba a druhá rozpracovala. Ohledně docházky na zkoušky vládl poměrně přísný režim… Poslouchali jsme nové inspirativní desky; mne v té době okouzlila novinka od Davida Bowieho Scary Monsters a také Remain In Light od Talking Heads. Letadlo fakt pracovalo na plné obrátky a já chodil na soukromé hodiny k Emilu Šálkovi, velmi zajímavému bubeníkovi, který později emigroval. Ten mě učil rukoklady a uvolnění celé ruky, šel na výuku jinak než profesor Veselý. Začali jsme psát kroniku kapely, každý do ní přispíval něčím, nějakým názorem na hudbu, film, výtvarné věci apod. Balili jsme holky a zkoušeli z nich dělat zpěvačky. Scházeli jsme se v kavárnách (hlavně ve Slavii), pivo jsme moc nepili, spíše colu…

Pepovy texty navíc byly právě o tom, výjevy z absurdního života kolem nás: Smějeme se ve městě, Tramvaj č. 26, Hudba a film, Tonda Rock’n’Roll Star… Pepu jsem nepokrytě obdivoval, byl pro mne úplně jiný člověk, než jaké jsem doposud potkal. Měl vkus, názor, skládal skvělé songy a psal skvělé texty, výborně maloval. Vlastně dělal něco jako já a zajímal se o stejné věci, ale byl zkrátka lepší…. Ivo se ukázal jako výborný aranžér a klávesista a na mne s Petrem zbylo „zavřít“ ty písničky šlapající a na tu dobu neotřelou, ale pokud možno nekomplikovanou rytmikou. Vzor pro mne byl bubeník Clem Burke z Blondie, čeští bubeníci takhle nehráli.

Nejlepší bylo, že nás objevili tehdy začínající „skejťáci“ a první generace punx v Praze. Zjistili, kde máme zkušebnu, a chodili nás poslouchat. Otevřeli jsme okna a hráli jim, co si přáli. Byli to „groupies“ v tom nejlepším slova smyslu, kteří dělali kapelu kapelou. Některé z nich jsme dokonce inspirovali k založení vlastních skupin… Ale to jsem trochu předběhl, jelikož nejdříve se o nás museli dozvědět. První vystoupení proběhlo již v listopadu 1981 v KS Litochleby na Jižním Městě v rámci volnějšího, téměř improvizovaného představení divadla Sklep. Najednou jsme byli na stejném pódiu jako David Vávra, Milan Šteindler, Tomáš Vorel a další „Sklepáci“… Koncert dopadl náramně a hned se mluvilo o pokračování.

Ve zkušebně se začal objevovat Jirka Křivka, ten geniální kytarista. Mě nejvíce baví spontánní a svobodné věci, a cesta kapely byla v tomto směru naprosto perfektní. „Sněhová koule“ se začala nabalovat… S tím se také začala rozjíždět naše nová zábava, tzv. bowieovské noci. O co šlo? O úžasné poslechy desek a samozřejmě pití. Pro první bowieovskou noc mi rodiče dokonce zapůjčili novostavbu našeho domu. Pamatuju, jak mne zničil mými rodiči dovezený Berliner Luft aneb východoněmecká peprmintka, ale holky a sounáležitost k partě byly dokonalé. To byl svět Letadla, a to doslova.

 

x x x

Letadlo začalo rychle stoupat. Koncerty na strahovských kolejích, opakovaný set s divadlem Sklep, společný koncert s legendární skupinou Zikkurat, to vše přitahovalo nové a oddané posluchače. Sami se nabízeli, fotili nás, vyráběli placky kapely, prodávali plakáty. Na kytaru s námi začal hrát Jirka Křivka, na saxofon hostoval Ivan Cifrinec, jinak kytarista Garáže. Pepa dával jeden lepší song než druhý, zároveň jsme začali fanouškům nabízet taky coververze hitovek od našich oblíbenců. Speciálně bych upozornil na Heroes Davida Bowieho a Briana Ena: Pepa napsal výborný český text, který mne později dojímal v těžkých životních situacích.

Udělali jsme přehrávky pro PKS a sehnali tzv. zřizovatele – VHMP. Ti nám nabídli luxusní zkušebnu a zázemí v klubu U Zlatého melounu v Michalské ulici a zároveň manažerku či produkční Alenku. Vše se neuvěřitelně rozjelo. Měli jsme koncerty přímo U Zlatého melounu a jak vzpomíná Fanánek v knize Tak to bylo, tak to je, léto 1982, to bylo hlavně Letadlo. Jasně, vyrostla nám konkurence jako Pražský výběr, Jasná páka nebo Dvouletá fáma, ale jak posléze řekl Vojta Lindaur v pořadu ČT Bigbít, „Letadlo bylo na rozdíl

od výše zmiňovaných něco jiného…“ Já bych dodal: „Praha nad Temží.“ Pepa Vondrášek to ve zmíněném pořadu doplnil: „Měli jsme plakát, kde bylo písmem Coca-Cola napsáno Letadlo a pod tím Nová vlna, a tak se mi zdá, že jsme byli v tom jedenaosmdesátým první, kdo to řek’…“ Autorem plakátu byl náš baskytarista Petr Václavek. Na architektuře, kde studoval, nám je taky tiskli tehdejší technikou, v jejích možnostech byla buď modrá, nebo oranžovo-hnědá barva. Modrá zvítězila.

Letadlo spontánně jelo, ale objevila se první anonymní udání. Obzvláště koncerty na vltavských parnících bývaly divoké a většinou se stávalo, že lodníci vypínali elektřinu kvůli údajně rozhoupanému parníku. Po připlutí do přístaviště tam už čekali příslušníci bezpečnosti se psy, kontrolovali posluchače a vyvolávali problémy, takže bylo jasné, že je někdo z lodi přivolal…

Koncertů jsme měli hodně, došlo však k rozchodu s Jirkou Křivkou. Také začala hrát kapela OK Band, která nás v té době „konkurenčně“ nesnášela, ale bylo to podobné jako my versus jiné skupiny, především Pražský výběr – udělali jsme dokonce i song o „pokrytectví“ jazzmana Kocába, který změnil styl, když se to hodilo. Na OK Bandu bylo zajímavé to, že Jirka Křivka s nimi později rovněž hrál. Já jsem si moc ostatních skupin nevšímal, žil jsem pro nás a vlastně nic jiného než kapelu nedělal, vše jsem jí podřídil. Vybavuju si příhodu zkraje roku 1982. Jeli jsme do Brna na koncert do Tauferových kolejí a Pepa za mnou před koncertem přišel a řekl: „Hele, mrkni na bar. Ten chlapík, to bude tajnej…“ Mrknu na bar a tam na barové židličce sedí můj táta! Byl jsem z toho u vytržení. Otec po práci sedl do auta a vyjel za mnou do Brna, ale ne proto, aby mě kontroloval, ale aby byl po ruce, kdyby mi nebylo dobře. Věděl, že jsem měl určité zdravotní problémy s přesunem… Děkuju, táto.

V září jsme měli velký koncert v Lidovém domě ve Vysočanech, přišlo tam cca 900 lidí. Bylo to neuvěřitelné, jen když vzpomenu na peníze, které po koncertě počítala naše manažerka, ale mně šlo především o fanoušky a o úspěch, takže ani nevím, kolik jsem za koncert dostal. To pro mne nebylo prioritní – hlavní bylo mít úspěch, uznání, potlesk! Po koncertě se lidé nahrnuli do šatny a najednou tam byla i jakási pěkná kudrnatá prsatá holčina. Nabízela se, že by s námi zpívala. Celkem rychle jsme ji odmítli… Legrační je, že v šatně se tehdy objevil i Aleš Brichta ze začínajícího Arakainu a my, opojeni úspěšným koncertem, jsme nevěnovali velkou pozornost tomu, že se tam domluvil na spolupráci s tehdy ještě Hanou Zaňákovou, pozdější Lucií Bílou, což byla ona dívka.

 

x x x

V té době jsem rychle pochopil, že se děje něco výjimečného, něco, co člověk může zažít třeba jen jednou za život. Vše jsem podřídil Letadlu. Kapele patřilo léto 1982, hráli jsme na parnících, v klubu U Zlatého melounu, v naší zkušebně i na nádvoří venku. Vše se nám dařilo, byl jsem opravdu v pomyslném Jiříkově vidění. Pepa solil skvělé slogany: Ať je to vostrý!, Smějeme se ve městě, Víme kdo je kdo! a další. Nic jiného jsem nedělal, školu jsem měl přerušenou, žil z kapesného od rodičů (děkuji!) a peněz z koncertů. Měli jsme přehrávky, tudíž každý koncert byl za finanční odměnu. Žili jsme kapelou, nadšení fandové nás podporovali, naše „produkční“ vyjednávala jeden koncert za druhým, včetně koncertu ve smíchovském Futuru s Janou Kratochvílovou a Hevalem. Na něm jsem se coby s fotografem seznámil s budoucím Fanánkem, v té době ještě Františkem Moravcem, a domluvil mu jeho první kapelu, Kuželky, v níž usedl za bicí.

To vše stálo za to, aby se to zaznamenalo. Vyjednalo se natáčení u Martina Kratochvíla, šéfa skupiny Jazz Q. Podmínky natáčení byly jasně dané: 1 hodina ve studiu = 1,5 hodiny práce na jeho vile. Martin se o nás staral dobře a zvukový inženýr, již tehdy legendární kytarista František Francl, měl náš respekt. Můj tedy určitě. Nahráli jsme čtyři skladby, tedy vlastně EP, které obsahovalo rovněž skladbu Jižní pól, aniž bychom tušili budoucí souvislosti.

Naše „holky“ Jana a Kateřina s námi někdy zpívaly a někdy ne, ale měly vše nastavené jinak než český rock’n’roll. Víc jako Blondie či B-52’s, rozhodně jsme nekopírovali Jasnou páku, což se nám někdo snažil podsunout, ale to by byl velký omyl. Navíc jak už jsem říkal, proběhla řada koncertů, kde se děvčata neobjevila. Zato přišla nabídka na natočení klipu do pořadu Čs. televize, který připravoval František Ringo Čech a jmenoval se Amatéři uvádějí. Na natáčení jsme měli další dívku, v té době manželku našeho kamaráda a fotografa. Lenka vše u F. R. Čecha dojednala a točilo se. S Pepou jsem si v té době hodně rozuměl, řešili jsme věci třeba jen spolu a podsunul jsem mu knihu Kurta Vonneguta Snídaně šampiónů, na základě které vznikl text skladby Ryba. Vtip byl v tom, že v televizi tehdy museli mít vše vysvětlené a jasné, tak jsem dramaturgyni pořadu tvrdil do očí: „No je to takové ekologické, máme vlastně rádi přírodu…“ Jasně, že jsme měli rádi přírodu, ale ten song, v němž mimochodem Ivo skvěle přearanžoval jednu část skladby od zpěvačky Toyah, byl pouze a jedině o jednom. „Ryba, bobr, všechno hezké“– stačí si připomenout obrázky ve výše zmíněné knize. Jo, dobře jsme se bavili. „Bobr, vobr…“, za zády vedení televize a „to víš, že jo, stavíme hráze…“ Měli jsme skvělé oficiální focení s Jaroslavem Kvízem a vše vyvrcholilo už zmíněným koncertem v Lidovém domě ve Vysočanech. Na podzimním koncertu na Chmelnici jsme zažili to, o čem se nám mohlo jen zdát. Sál byl beznadějně vyprodán, přišel se podívat i Michael Kocáb a další hudebníci… V sále otevřeli okna a lidé se dívali nějakým způsobem dovnitř – jak to dokázali, nevím. Vnímal jsem jen ty hrozny fandů… Proto jsem dělal rock’n’roll! Tedy přesněji řečeno „New Wave Londýn nad Vltavou“. V přídavcích jsme zahráli mj. The Clash, Devo, Holidays In The Sun od Sex Pistols či Heroes Davida Bowieho. Ozvali se i novináři a vyšel o nás první oficiální článek v tehdejším odborovém plátku Práce.

 

x x x

Bylo chmurné, socialistické listopadové pozdní odpoledne roku 1982. Letadlo mělo vyjet na jeden ze svých početných koncertů. Celkem příznačné bylo, že jsme měli sraz u strašnického krematoria. Problém byl v tom, že bedňáci museli přestěhovat aparaturu z autobusu někoho do autobusu skupiny Abraxas, kde byla správná aparatura – anebo to bylo naopak? Petr Hošek, později známý z Plexis, který jako velmi mladý kluk dělal Abraxasu bedňáka a byl toho účasten, by mohl vyprávět třeba víc. Já byl nervózní, že naše manažerka se z nějakého důvodu omluvila z cesty a my nabírali zpoždění.

Hořice v Podkrkonoší a ples tamní průmyslovky předznamenal konec Letadla. Dorazili jsme asi o hodinu později. Všichni byli natěšeni, v sále našlapáno. Naši fanoušci vynášeli aparát, stavěli bicí a já se po zapojení aparatury sálu omluvil za zpoždění z technických důvodů. Vše bylo později interpretováno úplně jinak… Sám koncert byl opět hodně divoký. Zněly Devo, Sex Pistols, The Clash – I’m So Bored With The U.S.A. a naše vlastní pecky. Po návratu byl koncert v Domovině, pěkném sálu v Holešovicích. OK. A na Mikuláše mi přišel telegram následujícího znění: „S okamzitou platnosti pozastavujeme cinnost skupine Letadlo.“

Náš zřizovatel od nás dal ruce pryč, a i když jsem se dožadoval výjezdu do Hořic, odjel tam bez nás. Zároveň se nás vzdal a vyhostil nás z klubu U Zlatého melounu. Byl jsem zdrcený. Československá televize vesele odvysílala klip Ryba, ale my nevěděli, co bude. Ivo se připravoval k maturitě a já se snažil docílit spravedlnosti. Někdo z okruhu postižených mě objednal k pohovoru do Bartolomějské, kde sídlila Státní bezpečnost. Vzal jsem fotky a nahrávky z koncertů, abych nás obhájil. Byla to fraška. Posunuli mě do Konviktské a potom na detašované pracoviště do pasáže Divadla Jiřího Wolkera. Než jsem se přesunul, čekali na mne a já absolvoval dvě vrátnice. Klasické socialistické vrátnice. Detašované pracoviště vrátnici nemělo, tam mi na zazvonění otevřeli takový úzký vchod. Přijal mě příslušník v civilu, pistoli za pasem, a na úzkém schodišti si nechal tři schody náskok. Otočil se a já pod ním začal svoji řeč, že nesu materiály z koncertů a že to, co se stalo, je nějaké nedorozumění. On se rozkročil a začal na mě řvát, že o nás ví všechno, o našich rodičích a vůbec a co za ním lezu. Fotky mi hodil pod nohy, kazety si ani nevzal a vyhodil mě.

Já odešel celý roztřesený na Hlavní nádraží a tam jsem si sedl na lavičku. Bylo brzy ráno. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale byl jsem jako opařený, srdce mi bušilo a nemohl jsem uvěřit tomu, co se to děje. Rodiče byli zdrceni, obzvláště táta, který nám fandil. Máma měla spíš obavu, aby se to nepromítlo i v otcově zaměstnání. Z Hořic přišel de facto anonymní dopis: byl adresován na Městský výbor KSČ, přímo soudruhu Kapkovi, a „podepsán“ byl mimo jiné pobočkou svazu protifašistických bojovníků Hořice. Je celkem jedno, kdo ze svazu byl na plese a jestli vůbec náš koncert viděl, ale tento svaz měl za bývalého režimu váhu. Dopis to byl přímo likvidační, protože PKS nám zrušilo přehrávky a vydalo celorepublikový zákaz hraní. Rudé právo napsalo mizerný článek s názvem Prevít rock a my a vše zakončil týdeník Tribuna a jeho smutně proslulá Nová vlna se starým obsahem. Já s Pepou a Petrem jsme to nechtěli vzdát. Na náš plakát jsem z hlavy sepsal obhajobu kapely, přepsal to na stroji a poslal to do Tribuny. Stál jsem si za tím, že jsme neudělali nic, co by nebylo schválené od příslušných institucí. Měli jsme však smůlu: Tribuna z té obhajoby sice částečně citovala, ale přidala k tomu náležitě bolševický komentář. Když to vše vyšlo, vlastní rodiče mi nevěřili. Ale zamilovala se do mě spolužačka a začali jsme spolu chodit. Asi odměna od osudu, správná karma…

S Letadlem byl konec. Ivo oficiálně odešel, my zkoušeli nějakou dobu s Honzou Šimkem, ale nic z toho nebylo. Následoval zákaz mnoha dalších skupin a poměrně trefný komentář Pepy Vlčka v Jazz Bulletinu jako reakce na anonymní hnusné články v Tribuně. Různě postiženo bylo celé spektrum kapel, bez problémů přežil jen OK Band a snad Žentour a Peter Nagy… Já se vrátil na psychiatrii na denní stacionář a ztratil poslední iluze o husákovském nomenklaturním režimu. Bubny jsem prodal jednomu z žáků, které jsem učil. Byl to moc šikovný Vietnamec, říkal si Jimmy, což bylo docela legrační. A satisfakce? Žádná. Jen socialistická šeď, oprýskané fasády a obchody ve středu města přeměněné na sklady podniku Řempo. Kafkárna – tak jsme tu absurdní atmosféru nazývali.

 

x x x

Nastal bolševický klid. Asi 25 kapel bylo zakázaných, údajně jsme s Letadlem byli na pomyslné „bedně“ s Jasnou pákou a Pražským výběrem… Ale já byl krásně zamilovaný do nádherné spolužačky z naší fakulty, léčil se psychicky a měl jsem nové, zásadní „passione“ – klipy na MTV. Chodil jsem se na ně dívat do ČKD, což byl takový „vekslácký“ klub na Můstku. Šlo o jakýsi tehdejší „high society club“: dole v té nové budově byla pěkná kavárna na rande, uprostřed restaurace a nahoře zmíněný klub s luxusním výhledem na Václavák. Klipové restaurace byly taky v botelech Admirál a Racek. Tam pouštěli tehdejší provozovatelé klipy nahrané ze západoněmecké televize někde u hranic s NSR na videokazety. Tam jsem najednou viděl Davida Bowieho, Blondie, Duran Duran, Ultravox, Devo, Soft Cell, Echo & The Bunnymen, New Order, The Cure, Siouxsie and The Banshees, Human League, Madness a další. Jasně, museli jsme vždycky přečkat nějakou z našeho pohledu břečku nebo ještě něco horšího, ale u fernetu s colou jsme si „své“ klipy vyčekali.

Přišel také další fenomén v procesu zapomínání na Letadlo, a sice walkman. Pořídil jsem si ho v Tuzexu a Praha s ním byla najednou krásná… Aleše „Ali Babu“ Drvotu jsem poznal už na gymplu někdy kolem roku 1974, kdy se prezentoval jako bubeník. Studentem naší školy sice nebyl, ale chodil do pověstného „pavilónku“. Nahrával mi skvělé věci na kazety, přičemž jeho podmínka byla, abych mu dodával úplně nové kazety. Při jízdě na denní stacionář jsem pak díky walkmanu měl v hlavě něco jiného než bolševickou Prahu a husákovskou šeď – třeba Siouxsie and The Banshees, The Cure, Boba Marleyho nebo Visage. Aleš nahrání kazet doprovázel i osobitým výtvarným projevem. Dodnes je mám schované a vždy si na vytáhlého kamaráda z kapely Babalet vzpomenu.

Jednou u nás doma někdo zazvonil. Maminka otevřela a za dveřmi stál Dalibor Janda se svým manažerem, že na mne dostali tip a že mi jdou dát lano do nově vznikající Daliborovy doprovodné kapely Prototyp. Podruhé přišel s basákem, chovali se velmi vstřícně a maminka jim nabídla kávu a bábovku. Bylo s nimi milé povídání, já byl ovšem zhrzen ze zákazu Letadla a i když mi nabízeli úplně jiné peníze, než mělo Letadlo „ofiko“ za své koncerty, odolal jsem. „Ne, ne, to nemohu… Děkuji.“ Dalibor to myslel vážně, ještě zavolal a já znovu: „Ne, děkuji.“

 

Sledoval jsem nový televizní pořad Triangel, a třebaže hlavně některé slovenské kapely byly tak trochu jako Kajagoogoo nebo Alphaville, byť samozřejmě o level slabší, byl jsem tak nasranej, že jsem odcházel od televize a v planých debatách s rodiči a svojí krásnou přítelkyní opakoval: „Vidíte, a nás ty kurvy zakázaly!“ Cítil jsem se asi jako Jimmy Somerville – opuštěný, nepochopený, v cizím světě. Tedy nikoliv přímo v jeho světě, ale minorita prožívá věci podobně… Nenáviděl jsem to tu. Ale rodiče, především táta, mě hodně podporovali. Opět jsem obnovil návštěvy burzy a docela ve velkém kupoval desky, od Duran Duran přes Spandau Ballet až k Ultravox nebo Depeche Mode. Také Big Country nebo U2 a obzvlášť jsem miloval Simple Minds a jejich album New Gold Dream. Na vlasy jsem nasadil trvalou a oblečením začal kopírovat styl new romance v duchu třeba Japan nebo Flock Of Seagulls. Pravidelně jsem navštěvoval americké velvyslanectví, resp. tamní knihovnu.

Letadlo mi moc chybělo. Najednou se ozval Pepa Vondrášek, bylo to kolem Vánoc. S tím, že dáme dohromady kapelu. Ožil jsem, zavolal Petra Václavka a sehnal zkušebnu. Budoucí kruh se začal otevírat, aniž bych to tušil: zkušebnu totiž provozoval člověk, který mne znal, ale já jeho jen od vidění. Petr Chromovský, za pár let zpěvák skupiny Toyen… Ale to předbíhám. Nová kapela byla pojmenovaná Jižní pól podle jedné z posledních skladeb Letadla.

Přidat komentář