Parafrází nejslavnějšího Warholova obalu pro LP „vzdává Jiří Smrž poctu všem nedokončeným písním generace Velvet Underground“. Název alba zase odkazuje k písničkářovu postřehu, že jeho písně „jsou vždy trochu nedokončené“. Podobný pocit má asi většina autorů. Musí už pustit do světa svoje dílko, jenže pořád se jim vkrádá na mysl nutkání, že by šlo ještě vylepšit. Tu nahradit slůvko vhodnějším výrazem, onde přidat nebo ubrat notu. Z hlediska publika tu však není co dopovědět, co cizelovat. Pokud v nějakém momentu dominuje autentická syrovost, jenom dobře. Čtvrté Smržovo album je mimořádně silnou sbírkou příběhů, které vypravěč dokáže vypálit hluboko do vědomí posluchače. Až ho trápí, rozesmutňují a děsí tolik, jako písničkáře samotného. Jenže jde o velmi užitečné trápení, důležité pro svědomí, pro citovost, vnímavost k věčným bolestem nedokonalého „lidstva“. Ať už Jiří Smrž píše osobní dopis o „nepochopitelném“ (vždyť nám se nic tak zlého neděje) sdílení pocitů se stalinským režimem zavražděným básníkem Osipem Mandelštamem, hořce pointuje Goethovské podobenství v písni Nebudu starý nebo se nechává smutně inspirovat teroristickými útoky v Sousse. To vše bez nemoci černobílého vidění. Černobílé nejsou ani nálady. Střídají se ve spektru od bezbřehého smutku (Fatimo, vypadni z mé hlavy, Kdybych s ní nežil) po sarkasmus v parodické odrhovačce Vyhrálo dobro s filmovými podobenstvími „zvítězilo dobro / na cucky rozstřílelo všechno zlo“.
Také aranžérsky a muzikantsky se nahrávka vydařila, nápadně obohacena třeba náladotvornými koloraturami Ridiny Ahmedové, kytarami dlouholetého Smržova spoluhráče Jiřího Kováře, houslemi a niněrou Bena Lovetta, Ravenovým akordeonem atd. Jiří Smrž si také výborně výrazově sedne s Robertem Křesťanem v duetu Rozběhni ji, Franku. Platí ovšem to, co i pro předchozí „bohatěji aranžované“ písničkářovy nahrávky. Bohatší sound nikdy nenabourá vyznění samotné písně, nic neruší vypravěčův výraz a neodvádí od soustředění na to nejdůležitější.
Galén, 2019, 56:38