Jitka Šuranská – 2. 8. 1978–28. 10. 2019

Jestli, jak mnozí naznačují, byla zpívající houslistka Jitka Šuranská andělem, toť otázka. Andělé přece nepijí víno, nejamují do rána u táboráku a nenahýbají si přitom z lahve slivovice. Pozemsky to ovšem sedí: tvrdohlavá sice dokázala být jako mezek a ve spoustě věcí neznala bratra, pro moravskou lidovou hudbu a přátele by se ale s andělskou péčí rozdala. „Ahoooj děcka, jak se máte,“ vyhrkla ze sebe vždycky, než vás objala a začala ze sebe sypat novinky: jak se má, co právě slyšela a kdo ji zrovna muzikantsky uhranul. Nemohu předstírat, že jsme se dlouhá léta neznali. Až tolik jsem toho o ní napsal a projel s ní nejeden festival, takže se pokusím o osobnější vzpomínku na Jitku.

 

Na pohřbu v Babicích se 2. listopadu mezi desítkami přátel od nás i ze Slovenska probíralo, jak a kde ji kdo poznal poprvé a zajímavé bylo, že většina si to pamatovala přesně. Není divu, vždyť už z prvního setkání pro snad každého vyplynulo, že před ním stojí bezelstně upřímná, hudebně zapálená a ke všemu krásná holka, vyzařující odhodlání přijímat výzvy: k dialogu i ke spolupráci; tedy pokud ji ta hudba zaujala a příliš nevybočovala z moravského chodníčku. Na něj od narození patřila, ačkoliv se po něm vydávala nejraději po svém.

V roce 2005 jsem ji poprvé viděl a slyšel s Jiřím Plockem na festivalu v německém Rudolstadtu, kde tehdy coby Hudecká úderka přítomné opravdu uhranuli. Jiří jistě promine, ale krása Jitčina zpěvu a styl hraní na housle tehdy přitahovaly největší pozornost. Zatímco s Jiřím jsme si potykali až daleko později, s Jitkou to byla po koncertu nepřekvapivě otázka mžiku. Jinak to s ní nešlo. Do Rudolstadtu jezdila s českou výpravou léta. Spávala ve stanu a cítila se tam dobře. Přestože neměla v lásce obří festivaly a příliš hlučnou hudbu, třeba z Colours of Ostrava, kde několikrát vystupovala, ujížděla, jak nejrychleji to šlo, v Rudolstadtu si užívala akustické, tiché koncerty výjimečných instrumentalistů, o kterých dokázala dlouho a v úctě básnit. To byla její silná stránka: kolegy nevnímala jako konkurenci, naopak, stávali se pro ni silnou inspirací, nechávala si od nich otevírat nové obzory v přístupu k lidové hudbě a později, kdy mnoho z nich poznala osobně, s nimi spřádala plány na budoucí spolupráci, vždy domluvenou z očí do očí nebo během jamování. Agenturní a manažerské praktiky nikdy moc nechápala, ani nemusela, a koncerty si nejraději vyřizovala sama. Pamatuji, jak poprvé přijela na veletrh world music Womex, vlastně celosvětový showcase festival a v rozpacích prohlásila, že ji ta zdánlivá neúcta k muzikantům, kterým po koncertě málem nikdo nezatleská, přijde jako trh s dobytkem. Ani trpělivé vysvětlování, že se jedná o obrovskou příležitost a že to tak na showcase prostě chodí, Jitku moc neuklidnilo. Nerada se nabízela a vnucovala pořadatelům. Raději čekala na příležitost nebo jí intuitivně vycházela vstříc na svůj způsob. Chválu přijímala – a že jí bylo –, z nejrůznějších cen si ale na zadek nikdy nesedla. Daleko cennější pro ni bylo hraní s lidmi, které měla ráda a vážila si jich. A hezky mluvila i o svém hlavním zaměstnání – zlínské filharmonii. Užívala si koncertování s Jirkou Plockem, s Lucií Redlovou a Beatou Bocek v radostném spolčení MDŽ, natáčení prvního vlastního alba Nězachoď slunéčko s triem Pacora a kudy chodila, tudy mluvila o štěstí, jaké ji potkalo, když poznala mandolinistu Martina Krajíčka a kontrabasistu Mariana Friedla, se kterými natočila nádherné album Divé husy. S kytaristou Petrem Uvirou z rockové skupiny Ladě teprve začínali, každý hrál spíš sám za sebe a Jitku to bavilo, jen se už bohužel nikdy nedozvíme, kam by dospěli.

 

Kdysi, když Jiřímu Plockovi přibývala vydavatelská a publicistická činnost a koncertů Hudecké úderky ubývalo, Jitka přemýšlela, jak dál. Dlouho jsme spolu tehdy mluvili o jejím vstupu na území elektroniky, a nakonec se o to pokusila, jenomže se to pro ni ukázalo jako hodně slepá ulička. Přesto z elektro námluv vzešel její nový hudební příběh: jak hudec k loopování došel. Se smyčkovacím přístrojem se u nás jako první pustila do odvážné konfrontace moravské tradice a moderní techniky, a kdo se orientuje, tak ví, že se tím zařadila po bok mnoha věhlasných zahraničních muzikantů. „Nechci používat různé technické vymoženosti, které to umí, žádné efekty – chci pořád zachovat zvuk hudecké muziky. Aby to bylo co nejblíž tomu, jak si muzikant kdysi zahrál a zazpíval třeba v hospodě pro lidi, vysvětlila v rozhovoru pro portál Brno město hudby. Však její hospodské muzicírování, do kterého se bez váhání pouštěla kdekoliv a ráda, připomněl na pohřební mši i její kamarád, turnovský farář Ondřej Halama.

Po Jiřím Plockovi se druhým nejdůležitějším mužem Jitčiny hudební kariéry stal bezpochyby Michal Schmidt, dramaturg festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Jezdili spolu na zahraniční festivaly, hodiny debatovali o hudbě, dokonale si sedli lidsky, a tudíž mohli spřádat plány na projekty, které u nás předtím neměly obdoby. Hodně to bylo dáno tím, že byli společně naladěni na akustickou, intimnější a kořenům se příliš nevzdalující hudbu. Když se Jitka s očima navrch hlavy v roce 2013 vrátila z německého Windros Folk Festivalu, nemusela Michala dlouho přemlouvat k rezidenčnímu projektu Tři hlasy, uvedenému na Folkovkách rok na to. S maďarskou zpěvačkou Irén Lovász a izraelskou zpěvačkou íránského původu Michal Elia Kamal daly za doprovodu kapely nezapomenutelný koncert. Jitka v roli kurátorky, producentky a kapelnice naprosto zazářila a doslova se v nové roli našla. Splnil se jí velký sen, pokračující s naprosto famózními, s ohledem na experimentální vyznění a náročnost až troufale mimoňskými Třemi niněrami. A pak přišly projekty s kytarami, perkusemi, houslemi a letos triumfální Tři harfy s Catrin Finch z Walesu, Edmarem Castañedou z Kolumbie a Seckou Keitou ze Senegalu. Třemi světovými instrumentálními hvězdami, ochotnými vyjít drobné houslistce vstříc, v pochopení, jak hodně miluje hudbu a odvážné výzvy. Některé z muzikantů znala dopředu, s Michalem je na cestách oslovovali, ponejvíc se s nimi však seznamovala až v Náměšti, a tak si je svým hráčským uměním, nadšením a bezprostředností dokázala získat, že o Jitce a několikadenním trpělivém zkoušení završeném koncertem vyprávěli, kde se dalo.

S Michalem si Jitka navzájem důvěřovali a on jí nikdy nekladl žádné meze. Věděl, jak často připomíná hrnec natlakovaný nápady, které je navíc schopná dotáhnout do konce a proměnit je v události. Zaplaťpánbůh v mnoha případech zanesených na živá alba, navždy důkazech o vizionářství Jitky a Folkovek. Dvou nebývale spojených nádob.

 

Když jsem v roce 2014 začala hrát s Marianem Friedlem, pochopila jsem záhy, že se setkávám s člověkem mně velmi podobným. S člověkem hluboce vrostlým do tradiční hudby regionu, ve kterém se narodil, a zároveň s člověkem velmi moderním. Jak jsme se začali vídat, zkoušet a jezdit spolu na koncerty, témata rozhovorů o hudbě začala přicházet stejně přirozeně jako naše hudební souhra. Zjistili jsme, že oba dva stejně milujeme písničky, se kterými jsme rostli. Ale oba jsme také dlouhodobě cítili touhu vzdělávat se, rozvíjet své instrumentální dovednosti a vůbec rozšiřovat si obzory o krajiny daleko za humny domoviny. A to nám, co si budeme povídat, pohled na tradiční hudbu dost zásadně změnilo,“ popsala Jitka zárodek dalších dvou projektů připravených pro Folkové prázdniny. Nejprve s Marianem, Ženským sborem z Kudlovic, Starou beskydskou muzykou RukyNaDudy a jazzmany uvedli monumentální pásmo Od kořenů k world music a nakonec sami sebe trumfli s dalším: Beránci a vlci.

Marian se ke skladbám z pásma, kopírujícím v podstatě repertoár Tria Jitky Šuranské mezitím vydaným na albu Divé husy, nehodlal vracet, čímž před sebe postavil velkou výzvu: vybrat jiné skladby a přidat k nim autorské. A když už se tak stalo, vloudil se nápad sestavu ještě víc rozšířit, hlavně o jazzmany. Natáčení alba Beránci a vlci se nakonec zúčastnilo pětadvacet muzikantů a zpěváků a vyšla z toho Marianova koncepce rozsáhlé suity, zkoumající napětí mezi tradiční hudbou a jazzem, píšťalovými Beskydy a houslovým Slováckem. V koncertní premiéře uvedené, kde jinde, než v roce 2017 na Folkovkách.

Navzdory těžké nemoci, o které Jitka na veřejnosti nemluvila a věděl o ní pouze úzký okruh přátel, letos na festivalu kurátorovala nejen Tři harfy, připravila ještě další koncertní lahůdku: společné zpívání ženských a mužských sborů z jejích rodných Kudlovic u Uherského Hradiště za doprovodu cimbálovky Stanislava Gabriela ml. Cimbálovky, ve které jako malá holka začínala… kruh se uzavřel. Tři měsíce na to – 28. října – doma, po boku svého milovaného Ondry, Jitka navždy odešla. Nespravedlivě v pouhých jednačtyřiceti letech.

 

 

foto: Ivan Prokop

Přidat komentář