Kytarista Joe Karafiát patří od počátku devadesátých let k důležitým postavám tuzemské rockové a undergroundové scény. Klíčové je zejména jeho působení v Plasticích a v Garage. Trochu v pozadí už zůstává jeho sólová tvorba. Joe Carnation Band sice nabízel slušný rock, ale nijak překvapivý.
Až letošní výběr 1985–2015 ukazuje naplno Karafiátovy kvality. Ze svých desek vybral ty přesvědčivější skladby, tedy ty našlápnutější, říznější, s nádechem blues rocku, jako je Dancing Widow, a doplnil pár písněmi od Plastiků (Pod křížem zůstaly ženy a Je večer mlha padá) i od Garage (Řeka, Ostrovy IV) a několika raritami v podobě spoluprací se zajímavými osobnostmi, jako byli Mejla Hlavsa nebo Filip Topol. Ovšem největším překvapením jsou nové nahrávky. Zachycují Karafiáta na vrcholu sil, ve chvíli, kdy pochopil, že klíčový je drive a riff, že sólo má být jen kořením a divoká hra na kytaru nemá všechno přebít, jako v ’69.
Skvělé jsou hlavně dvě písně, kde s ním hraje Luboš Andršt, jak úvodní hořká Hrstka prachu skvěle podmalovaná varhanami s výtečným sólem, tak blues-rocková Looking For My Love. Ty se ale nezrodily z ničeho, nesou se v linii Dancing Widow a Je večer mlha padá.
Špatně nedopadly ani pomalejší kousky, zejména Pohádka na konec, ale i starší Čertův smích s Oskarem Petrem, kde je jen škoda, že v doprovodu místo uhlazeného rejstříku syntezátoru neznějí opět hammondky. Z novinek je paradoxně nejméně povedený Zodiak, který vznikl ve spolupráci s Borisem Carloffem. Ten jako by se zalekl své odvahy a místo toho, aby nabídl něco ze svého typického pojetí, jen ozvláštnil Karafiátovu skladbu vrstvami kláves upomínajících dobu art rocku. Rané Shadow Of The Moon přitom ukazuje, že Karafiát je otevřený experimentům. Proti této juvenilii z Toronta z roku 1985 je Zodiak nechutně konzervativní. Výběr na rozdíl od řadových alb JCB nenudí a je jen škoda, že v novém obsazení nenahrál Karafiát více energických písní.
Championship Rec., 2015, 74:31