Koncertní řada Jazz on 5, neboli jazzové koncerty podporované finančně pražským magistrátem a pátou pražskou čtvrtí, na jejímž vltavském nábřeží sídlí klub Jazz Dock, přivádí do Prahy muzikanty z vrcholné světové jazzové scény už mnoho let. 7. 11. se do Jazz Docku po čase vrátil tenorsaxofonista Joe Lovano. Tentokrát se představil v kvartetu, s nímž v srpnu 2019 ve Francii nahrál skvělé album Arctic Riff (ECM, 2020). Wasilewského trio působí beze změny s kontrabasistou Slawomirem Kurkiewiczem a bubeníkem Michalem Miskiewiczem od raných 90. let. Vystupovali pod jménem Simple Acoustic Trio a s touto značkou se také počali objevovat na nahrávkách vydavatelství ECM. V následující dekádě se trio stalo součástí kvarteta trumpetisty Tomasze Stańka (3 CD), kvinteta kytaristy Jacoba Younga (1 CD) a bicisty Manu Katché (2 CD, bez Miskiewicze). Za těch dvacet let se trio stalo suverénním komorním tělesem nejen na evropské scéně. Pražský koncert představil současnou hru Marcina Wasilewského, která se od počátků kariéry už zcela odpoutala od lyričtějších a přemítavých poloh až k dnešnímu expresivnímu výrazu. U něj se nikdy nedalo příliš mluvit o „chopinovském“ soundu, často oprávněně přisuzovanému polským jazzovým pianistům; mentálně spíše navazuje na Krzysztofa Komedu, jemu ostatně také věnovalo trio celé album Lullaby for Rosemary (NotTwo Records, 2001). Trio funguje, jak svět trií naučil kdysi Bill Evans – neuvěřitelná empatie při souhře prakticky tří často souběžně sólujících muzikantů. Také Kurkiewicz s Miskiewiczem se několikrát představili sólovými party v některých skladbách, což i naslouchajícího Lovana přivádělo v úžas a viditelně dával najevo nadšení. Joe Lovana (1952) netřeba obšírně představovat: patří k trojici geniálních tenorsaxofonistů současného jazzu, spolu s Charlesem Lloydem a Joshuou Redmanem. Jeho stylem je expresivní vypravěčství přes svůj nástroj, dokáže z procítěných melodických pasáží přejít do vzrušených výkřiků a během improvizací se nebojí dojít až ke freejazzovému okořenění. Všechny předvedené skladby byly zahrány strhujícím způsobem. Snad lze vypíchnout dvě, dnes už považované za hity moderního jazzu. Jednak baladický Vashkar, se silným melodickým motivem od Carly Bleyové, napsaný někdy na počátku šedesátých let, ještě za manželství s pianistou Paulem Bleyem; ten ji v roce 1963 také poprvé nahrál (Footloose!, Savoy Records, 1965). Carla ji zařadila až s velkým časovým odstupem na album Trios (ECM, 2013). Wasilewski s Lovanem skladbu zařadili na album Arctic Riff dokonce ve dvou verzích. Lovano skladbu „odvypráví“ v poklidné náladě, jeho sólo se pak zrcadlí ve Wasilewského pasážích. Lovano má svůj velký autorský hit ve skladbě Fort Worth, a tato skladba plná dobrodružného dění s výraznou rytmickou frází, v závěru kulminující, v delší ploše na koncertě také úspěšně zazněla. Lovano ji napsal někdy na počátku devadesátých let, nahrál ji poprvé v roce 1993 na LP From the Soul (Blue Note), v nedávné době také s Enricem Ravou na jeho desku Roma (ECM, 2019). Provedení v Jazz Docku mi přišlo nejexpresivnější, také díky výbušné hře Wasilewského. Zajímavě vyzněla také Cadenze, kolektivní improvizační dílo celého kvarteta, s prologem kontrabasu a šustivých bicích, se strhujícím Wasilewského sólem; následně se skladba vstupem Lovana silně zdramatizuje, dlouhé tóny tenorsaxofonu zní ve vyšších polohách. Zaplněný Jazz Dock si prožil silnou euforii z dokonalé ukázky nadčasové současné jazzové moderny.