JOHN ADAMS: Violin Concerto 1993

Oslavy loňských 70. narozenin Johna Adamse odstartovaly celou sérii mimořádných koncertních provedení i nahrávek děl kalifornského skladatele. Především proběhla v listopadu 2017 v San Francisco Opera premiéra jeho osmé opery Girls Of The Golden West. Na nahrávku díla, se zřejmě o něco méně kontroverzním dějem než např. The Death Of Klinghoffer, z dob kalifornské zlaté horečky a inspirací v Pucciniho opeře La fanciulla del West, si ještě počkáme. Ovšem starší kusy se dočkaly důstojného vydavatelského oprášení. Během zmíněné série „oslavných aktů“ totiž obnovil Adams úzkou spolupráci se St. Louis Symphony. Saintlouiský orchestr už pořídil např. snímky symfonie pro housle a orchestr Scheherazade.2 či oratoria Gospel According To The Other Mary. A právě díky živé nahrávce Scheherazade.2 se St. Louis Symphony a dirigentem Davidem Robertsonem z února 2016 získala virtuózní (a navíc půvabná, i „vážná“ hudba je přece šoubyznys) kanadsko-americká houslistka Leila Josefowicz nominaci na Grammy v kategorii Nejlepší klasické instrumentální sólo. Což se zajisté mohlo stát i „komerční“ pobídkou, aby v provedení stejného týmu zafiguroval v edičním plánu Nonesuch i nový záznam slavného Violin Concerto (1993), pořízený v září 2016. Navzdory faktu, že jedno špičkové nastudování Adamsova Houslového koncertu už u stejného labelu vyšlo. Konkrétně s Londýnským symfonickým orchestrem a lotyšským houslovým virtuózem Gidonem Kremerem, zaznamenané v roce 1994 ve studiích Abbey Road.

Nové nastudování skladby, která ve své době obdržela prestižní Grawemeyerovu cenu, pochopitelně vůbec není zbytečné. Jak se vyjádřil samotný Adams: „V Leile jsem nalezl ztělesnění toho správného druhu síly a energie, která umožňuje zamýšlené provedení kusu.“ To mluvil o Šeherezádě.2, ale stejná charakteristika platí i pro „hypermelodický“ Violin Concerto, kde slovy autora „housle točí jednu dlouhou frázi za druhou prakticky bez pauzy, po celou délku téměř pětatřicetiminutové kompozice.“

Josefowicz skutečně nekrotí temperament. Ale především si výborně rozumí s instrumentací, využívající posílenou sekci bicích nástrojů (bonga, conga, vibrafon a marimba, tubulární zvony atd.) i syntezátory, a hlavně s pulzujícím rytmem kompozice. Při vší té výbušné hře je navíc až neuvěřitelně přesná (intonačně, rytmicky i vzhledem k dynamice orchestru) i v těch extrémně náročných, „melodicky nelogických“ nebo „nelogicky melodických“ (rozuměj objevných, nečekaných, byť zdaleka ne aleatorních) pasážích. Nemluvě o dechberoucích zvratech tempa. Přesnost tu přitom nikdy není na úkor procítěnosti, na úkor málem hmatatelného osobního ponoru do interpretace skladby. Druhá, střední, tempově velebnější a melodicky přímočařejší (i „konvenčněji líbivější“) část Chaconne: Body Through Which The Dream Flows by mohla působit mezi kaskádami tónů jako „odpočinek“, ale právě tady sólistka nápadně „investuje“ do emotivity. V nástupu Toccare už z ní ovšem neubere, ale ještě euforicky přidá.

Kremer a Londýňané měli možná větší nadhled, Josefowicz a STL Symphony zase živelnost a nápřah. Ale obě provedení na labelu Nonesuch prakticky nemá smysl porovnávat. Obě jsou špičková a s momentálním rozpoložením posluchače prostě může interferovat pokaždé jiné z nich. Jsem přesvědčen, že i k tomuto novému „narozeninovému“ se budou posluchači vracet po letech.

Nonesuch, 2018, 33:10

 

Přidat komentář