JOHN ARMAN: Fingerstylin’

Alessa Records, 2020, 52:25

Ve Vídni sídlící, v Innsbrucku narozený a anglickou část krve prozrazující kytarista John Arman (*1986) patří k „mladým tradicionalistům“. Bráno bez jakéhokoliv negativního podtextu. Hraje po svém a dnes, jeho přístup k jazzu je ovšem pevně zasazený v páté a šesté dekádě. Ještě jako student sbíral zkušenosti na turné coby sideman Richieho Beiracha, který je sice spojován s ECM a věhlas získal v 70. letech, když si však John založil vlastní projekt a v roce 2016 s ním vydal albový debut, šlo o příjemně „starosvětské“ souljazzové varhanní trio. A takhle kytarista popisuje pohnutky k natočení desky Fingerstylin’ v rozšířené sestavě kvinteta: „Vždy mě fascinovala zvuková kombinace kytary, tenorového saxofonu a vibrafonu, jak ji můžeme slyšet na albu Granta Greena Idle Moments (1963), kde hrají Joe Henderson a Bobby Hutcherson. Když jsem psal nové skladby, měl jsem přesně tenhle sound na paměti.“

Trefil svoje idoly s vkusem, včetně náznaku stylu Granta Greena. Přestože Green trsátko používal, zatímco Arman, jak inzeruje titul nahrávky, sází na techniku hry bez trsátka. Stejný obdiv k historii pak slyšíme i v Armanových více či méně autorských skladbách. Jak sám upozorňuje i v jejich názvech, například úvodní kompozice Tiny Leaps volně vychází z Coltraneových Giant Steps. A So That zase vznikla přepracováním Davisova standardu So What, který ovšem John převedl z původní stupnice dórské do aiolské (mj. tedy z durového modu do mollového).

Koncepci souljazzového retra logicky ctí i kytaristovi vesměs „zralejší“ spoluhráči, německý saxofonista Johannes Enders (též Nils Petter Molvaer, Ingrid Jensen či John Hollenbeck), hammondkář Renato Chicco, vibrafonista Flip Philipp a bubeník Christian Salfellner. Vše na albu je provedeno s gustem i erudicí zároveň. A fakt, že Arman potěší spíše konzervativní jazzové posluchače a tahle deska zní jako z dávných dob, vůbec neznamená, že by šlo o zbytečnou či špatnou muziku.

 

Přidat komentář