John Congleton And The Nighty Nite: Until The Horror Goes

John-Congleton-And-The-Nighty-Nite-Until-The-Horror-Goes-640x640S kapelou Paper Chase se kdysi John Congleton objevil i u nás, ale opravdu ho proslavila až dráha producenta, který to dotáhl ke Grammy a je podepsán pod alby Swans, St. Vincent nebo Davida Byrna. Sólový debut vydal příznačně na „Apríla“ a v podání kohokoli jiného by ta desítka skladeb možná zněla i jako celkem vstřícný pop. Jenomže neurotický zpěv, nepříliš vzdálený Johnu Lydonovi na albech P.i.L., klávesové kaskády, připomínající naspeedovaného pilota kamikadze, divoké rytmické zlomy a až brutální zvuková zkreslení odsouvají přátelské melodie někam na čtvrtou kolej.
Zkušenost producenta se nezapře: z každé ze skladeb se valí nápady pod tlakem a předem vylučují relaxační poslech. Tématy, která nahrávku inspirovala, prý byly strach a úzkost, provázející život v moderní společnosti. A je fakt, že pocit čehosi zvláštního, svérázné formy zvráceného černého humoru, vyvěrá ze skladeb i ve chvílích, kdy se zklidní ve své zvukové zběsilosti a nechají tak uvolnit svou chytlavost. Nahrávka míchá pokleslost i obvyklé pojetí vyššího umění a skvělým způsobem spojuje rozmáchlý sound orchestru s těmi nejdivnějšími zvuky. Znejisťuje, provokuje a cíleně útočí na zavedené pořádky.
Po celou dobu poslechu se lze jen těžko zbavit dojmu, že Congleton na tomhle albu předkládá jeden velký experiment, ve kterém se posluchač stává pokusným zvířetem, které se musí pohybovat ve vytýčené trase a naprosto netuší, co ho čeká v následující chvíli, zatímco autor se z nadhledu a v bezpečné vzdálenosti baví. Zároveň ale k věci sám přistupuje s urputností, známou například od kolegů muzikantů, pohybujících se v podstatně hudebně tvrdších vodách, jako jsou Mike Patton nebo Steve Albini coby člen Shellac.
Jestli tahle vyzrálá nahrávka otevírá novou kapitolu Congletona – tvůrce, pak ji otevírá tím nejlepším možným způsobem. Zní hyperaktivně, divoce i sladce a otevírá dveře v místech, kde jsme ani netušili, že nějaké mohou být. A navzdory popovým melodiím má k běžnému konzumnímu popu stejně daleko, jako starší filmy Woodyho Allena k letním zamilovaným romancím. Na ten horror, zrcadlící zdánlivě klidnou realitu, ke kterému by znělo album jako soundtrack, bych se docela rád podíval.

Fat Possum, 2016, 38:47

Přidat komentář