John Hardy

John Hardy, to byl malej chudinka, měl za pasem pár bouchaček,“ zpívá country -westernová kapela Greenhorns text překladatele Jiřího Valji, který se poprvé objevil roku 1961 v antologii Lubomíra Dorůžky Americká lidová poezie. Valja se proslavil především kongeniálním přebásněním veršů ,černošského Shakespeara‘ a jednoho z nejvýznamnějších představitelů harlemské renesance Langstona Hughese. Když Vladimír Mišík potřeboval na druhé album své skupiny Etc… bluesovou dvanáctku, sáhl právě po Valjově překladu Hughese – a tak vznikla dnes už notoricky známá píseň Sladké je žít. Že je tento skvělý anglista rovněž autorem zlidovělé české verze americké odrhovačky John Hardy, ví bohužel málokdo, a ještě méně se toho ví o samotném originálu. Přesto se však zachovalo cosi, co bere trumfy z rukou všem našim předešlým příběhům. Čirou náhodou totiž do dnešních dob přežila fotografie z popravy Johna Hardyho, který „v západním pohraničí chlapa oddělal, chtěl utýct bez voplejtaček“.

Pro 25 centů 

6_pribehy_pisni_1Na rozdíl od jiných hrdinů starých písniček, u Johna Hardyho nemusíme bádat, zda opravdu žil, jelikož s jistotou víme, že zemřel. Skončil na šibenici, konkrétně 19. ledna 1894 ve městě Welch (McDowell County, Západní Virginie). Z dochované fotografie, pořízené těsně před jeho oběšením, je patrné, že měl černou pleť. Detailní popis jeho zločinu k dispozici nemáme, rámcové údaje se ale v dostupných pramenech shodují. Ostatně, zrekapitulujme si obsah hlavních písemných zdrojů, z nichž čerpá každý, koho případ Johna Hardyho zajímá.
12. října 1893 byl do deníku Wheeling Daily Register, jenž vycházel v někdejším hlavním městě západní Virginie, zaslán od soudu v McDowellově okrese telegram tohoto znění: „Dnes ráno 6_pribehy_pisni_2v 8 hodin dospěl soud v případu Stát versus John Hardy (barevný) k verdiktu, že obžalovaný je vinen vraždou prvního stupně, které se dopustil na Thomasi Drewsovi (barevný) v Eckmanu zde v okrese v lednu minulého roku. Ke konfliktu došlo kvůli hře v kostky a jednalo se o chladnokrevný zločin. Usiluje se o vyvolání nového procesu, což má ale vzhledem k zaneprázdněnosti trestního soudce malou naději na úspěch. Případ byl odročen do pondělního rána.“
Eckman je malý shluk domků, ležících podél dálnice 52, jen několik mil západně od města Keystone. Za časů Johna Hardyho se tu nacházel tábor uhelné společnosti Shawnee, u níž byl Hardy zaměstnán. Kopal tunely pro expandující vlakovou dopravu, podobně jako jeho neméně proslulý kolega z amerických bájí a pověstí – John Henry. Zavražděný Thomas Drews byl také horník a také Afroameričan. Telegram z třiadevadesátého hovoří o tom, že zločin se stal „v lednu minulého roku“, takže k němu muselo dojít už v roce 1892. Další podrobnosti ze soudního procesu odhalil folklorista Harry Smith v průvodním slovu ke svému kultovnímu šestielpíčkovému kompletu American Folk Music z roku 1952, podle nějž se učili zpívat, hrát a vyprávět největší osobnosti amerického folku v čele s Bobem Dylanem. Smith do této antologie zařadil i nahrávku balady o Johnu Henrym, kterou natočila 10. května 1928 ve studiu fi rmy RCA v Comdenu (New Jersey) průkopnická country -westernová skupina Carter Family. V přiloženém bookletu pak o písničce napsal:
6_pribehy_pisni_3O Johnu Hardym nemáme k dispozici absolutně žádné zaručené zprávy, až na rozkaz k popravě ve spisu, jenž je uložen v soudní budově ve městě Welch v McDowellově okrese. Stát Západní Virginie versus John Hardy. Těžký zločin. Dnešního dne se soud znovu sešel se svou právní zástupkyní a vězněm, jenž je žalován z vraždy prvního stupně… Vězeň neřekl nic, co by tento verdikt zvrátilo… Soud proto rozhodl, že obžalovaný John Hardy je vinen… a že řečený John Hardy bude oběšen… v pátek 19. ledna 1894.“ 6_pribehy_pisni_4Harry Smith dále uvádí, že podle svědka, který u soudu vypovídal, pracoval John Hardy v táboře uhelné společnosti Shawnee a večer toho dne, kdy dostal výplatu, zabil muže, s nímž hrál kostky o 25 centů.

Pravda a fikce

Nejstarší známou verzi písničky, jejíž autor zůstane zřejmě navždy zahalen mlhou tajemství, interpretovala countryová pionýrka Eva Davisová. Právě ona, spolu se svou kamarádkou Aunt Samanthou Bumgarnerovou, v dubnu 1924 (tedy ještě dříve, než vznikly první desky skupiny Carter Family) pořídila ve studiu newyorské společnosti Columbia úplně první countryovou nahrávku. 6_pribehy_pisni_5Rodina Carterových (z níž mimochodem pocházela žena Johnnyho Cashe June Carterová) se však nenechala zahanbit a v roce 1928 nahrála další verzi (tu, která se zachovala v antologii Harryho Smithe). Historka o Johnu Hardym patřila také k parádním číslům mnohaletého trestance Huddieho Ledbettera, zvaného Leadbelly, jenž se v druhé půlce svého života proslavil jako ,král dvanáctistrunné kytary‘. Leadbelly písničku zpíval od 30. let, a to jak s kytarou, tak s tahací harmonikou. Melodie, kterou známe z podání tuzemských ,Greenhornů‘, se už od původního nápěvu dost liší, to je však ostatně případ spousty starých skladeb (viz House Of New Orleans či Alberta).
Dalším písničkářem, v jehož repertoáru zaujímal John Hardy čestné místo, byl zpěvák, banjista a kytarista z Kentucky Roscoe Holcomb (1911 –1981). Na Holcombovi je zajímavé, že stejně jako Hardy pracoval řadu let jako horník (do hudebních dějin se zapsal až roku 1958 s nástupem folkového revivalu). Jeho nezaměnitelný falzet se stal symbolem bluegrassu, zvláště poté, co pro něj John Cohen ze skupiny New Lost City Ramblers vymyslel termín „high, lonesome sound “ („vysoký, osamělý zvuk“). Skladbu dále přejali Burl Ives, Pete Seeger a Woody Guthrie, jenž ji zpíval pod názvem John Harty a spolu s harmonikářem Sonnym Terrym přišel i s další variantou – John Hardy’s Wedding (Svatba Johna Hardyho). Roku 1960 vyšel text námi sledované písně v knize nejslavnějšího amerického folkloristy Alana Lomaxe Folk Songs Of North America, odkud se ji naučila další generace folkových zpěváků. A právě Lomax podává poslední zprávu o životě Johna Hardyho. Vzhledem k tomu, že víme, jak zacházel s ústní tradicí, tj. co všechno si v zájmu úspěchu svých ,fi eld recordings‘ (nahrávek lidových muzikantů, které pořídil při svých cestách po Spojených státech) domyslel, přibájil a pozměnil, berme jeho vyprávění s velkou rezervou – například častá zmínka o tom, že odsouzený složil baladu při čekání v cele smrti, se nikdy (ať už jde o Toma Dooleyho, Francku, co zabila Johnnyho, nebo kapitána Johna Browna) nezakládá na pravdě.
6_pribehy_pisni_6„Jeho bílí uchvatitelé ho uchránili před lynčujícím davem, co ho přišel vyvést z vězení a oběsit ho,“ píše Lomax ve své knize. „Když lynčovací horečka opadla, Hardy byl během června souzen u trestního soudu v McDowellově okresu, shledán vinným a odsouzen k smrti oběšením. Zatímco čekal ve vězení na rozsudek, prý složil tuto baladu, kterou pak zazpíval na šibenici. Také se vyznal ze svých hříchů pastorovi, začal hluboce věřit v Pána a když stál na popravišti, nabádal všechny mladé muže, aby se vyhýbali tvrdému alkoholu, hazardu a špatné společnosti. Z rozkazu k popravě vyplývá, že byl oběšen 19. ledna 1894 poblíž budovy soudu v McDowellově okresu. Balada o něm se vyznačuje jistými známkami, díky nimž by jí mohl být přisuzován anglosaský původ...“

JOHN HARDY
John Hardy,
he was a desp’rate little man,
He carried two guns ev’ry day.
He shot a man on the West Virginia line,
An’ you ought seen John Hardy
getting away.

John Hardy, he got to the
Keystone Bridge,
He thought that he would be free.
And up stepped a man and took him by
his arm,
Says, „Johnny, walk along with me.“

He sent for his poppy
and his mommy, too,
To come and go his bail.
But money won’t go a murdering case;
They locked John Hardy back in jail.

John Hardy, he had a pretty little girl,
That dress that she wore was blue
As she came skipping through
the old jail hall,
Saying, „Poppy, I’ve been true to you.“

John Hardy, he had another little girl,
That dress that she wore was red.
She followed John Hardy
to his hanging ground,
Saying, „Poppy, I would rather be dead.“

I been to the East and I been to the West,
I been this wide world around.
I been to the river and I been baptized,
And now I’m on my hanging ground.

John Hardy walked
out on his scaffold high,
With his loving little wife by his side.
And the last words she heard poor
John -O  say,
„I’ll meet you in that sweet
bye -and -bye.“

JOHN HARDY
John Hardy,
to byl všeho schopnej ubožák,
denně s sebou nosil dvě pistole.
Zastřelil chlapa na dráze
v západní Viginii a měli byste vidět,
jak se koukal vypařit.

John Hardy se dostal
na most v Keystone,
myslel si, že uteče,
když vtom se objeví chlap,
chytne ho za ruku
a povídá: „Johnny, pojď se mnou.“

Poslal pro svýho tátu a taky
pro svou mámu,
aby přišli a zaručili se za něj,
ale když jde o vraždu, prachy
nepomůžou,
a tak Johna Hardyho zavřeli do báně.

John Hardy měl pěknou mladou holku,
byla celá v modrým,
když běžela přes starý vězení
a volala: „Taťko, já tě neshodila.“

John Hardy měl ještě   jednu mladou holku,
přišla celá v červeným,
doprovodila Johna Hardyho pod šibenici
a volala: „Taťko, radši bych byla mrtvá.“

Byl jsem na východě i na západě,
prošel jsem celej širej svět,
vstoupil jsem do řeky a nechal se pokřtít,
a teď stojím na místě svý popravy.

John Hardy vystoupil na lešení
se svou milovanou ženou po boku
a poslední, co chudáka Johnnyho
slyšela říct, bylo:
„Potkáme se tam nahoře.“

Přidat komentář