Robert Křesťan na svém CD z roku 2002 zpíval o básních americké autorky Emily Dickinsonové, skotský písničkář John Hinshelwood sestavil své album Called Back přímo z jejích zhudebněných veršů. Kdyby se oba zpěváci někdy sešli na jednom pódiu, dost pravděpodobně by si rozuměli. I když jsou totiž jejich prvotní východiska možná odlišná (bluegrass vs. britský folk), oba inklinují k modernímu hudebnímu tvaru, který propojuje akustické písničkářství, americanu, folkrock i prvky jazzu.
Hinshelwoodovo album se skládá z jedenácti zhudebněných básní a tří instrumentálních skladeb, poezií inspirovaných. Je zajímavé, že z pozůstalosti básnířky, která zemřela v roce 1886 (a většina jejích básní vyšla až posmrtně), vybral jak ty, které jsou svou poetikou pevně zakotveny v 19. století, i takové, které vyznívají až překvapivě moderně, téměř jako současné písňové texty. A ještě zajímavější je, že oba modely drží pohromadě a album budí dojem skutečně kompaktního celku. Přitom se na něm vedle autora hudby, kytaristy a zpěváka v jedné osobě podílelo dalších čtrnáct hudebníků nebo doprovodných zpěvaček.
John Hinshelwood nenabízí nic revolučního. Obklopen britskými, irskými a americkými hráči na nástroje od dobra, houslí a mandolíny až po saxofon a trubku zní jednou jako raný Paul Simon, podruhé – s trochou fantazie – jako akustický Dylan, potřetí jako Mark Knopfler a počtvrté, díky barvě hlasu, jako Mick Hucknall ze Simply Red. Skladby jako The Sun nebo Beauty and Truth jsou obyčejné písničky, jakých z anglosaské scény známe spoustu. Přitom však má album při své nenápadnosti a lehkosti, s jakou skotský zpěvák ty sto padesát let staré verše jisté Američanky zpívá, něco do sebe. Album Called Back je malý nenápadný klenot na folkové scéně – nejen proto, že se na něm povedlo zajímavým způsobem a nenuceně spojit síly hudebníkům a autorům z obou stran Atlantiku.