John Lurie: Průlet do slávy, krok do rakve a zase zpátky 

Z názvů jeho obrazů by šel sestavit vrcholně zábavný i poučný příběh. Stejně tak z názvů skladeb Lounge Lizards i jeho alter ega Marvin Pontiac. Je klidně možné, že se v některém z vašich oblíbených filmů dokonce objevil, nebo k němu složil hudbu. Hyperaktivní persona, umělec renesančního rozpětí, muzikant a kapelník, neochotný herec s jasným výrazem, režisér a malíř s unikátně rozpoznatelným stylem, jehož autenticita-upřímnost-přímost-syrovost a obrovský talent vás vyděsí. Od konce 70. do půle 90. let byl živoucím obrazem newyorského bohéma. Byl všude. Přes čtvrtstoletí trvající těžké zdravotní trable s ochrnutím z lymské boreliózy a nedávno zdolané rakoviny statečně živě funguje. Ze zmateného New Yorku se odstěhoval na nejmenovaný ostrov v Karibiku. Hybný to chlapík, 14. prosince už sedmdesátiletý, tu ve svém domě i džungli natočil dvě šestidílné série geniálně pojatého one-man dokumentárního formátu Malování s Johnem. Zase je všude. A je mu to tak nějak fuk.

John Lurie se narodil 14. prosince 1952 v Minneapolis a kousek dětství si užil v New Orleans. Dvě města spojená nejameričtější řekou Mississippi. „Táta vytáhl ze skříně banjo, matku z umyvadla a po večeři jsme si za zpěvavého vytí babičky řácky vyhodili z kopýtka,“ popisuje dětství. „Ve skutečnosti to bylo jinak,“ směje se a pokračuje, „táta studoval na New York University, kde pod různými pseudonymy vydával, tedy sám i celý napsal, studentský časopis. Byl si jistý, že se stane druhým Jamesem Joycem. To už jsme bydleli ve Worchesteru v Massachusetts. Když skončil školu, odešel na jih do New Orleans pomáhat zemědělcům. V historii byl okamžik, kdy si všichni mladí zářiví intelektuálové mysleli, že komunismus zachrání svět, a té víře hodně obětovali.“

Viděl jsem něco děsivého

O dva roky mladší brácha Evan hrál odmalička skvěle na piano, evidentně stejně hudebně postižený John pořádně na nic. Ke třináctým narozeninám mu ale malá sestra Liz darovala foukací harmoniku. To spolu s náhodnou koupí elpíčka fenomenální legendy Little Waltera způsobilo v obou hudebně žravých bratrech pravou revoluci. „Zkoumal jsem varianty, dechové možnosti, nádechy, vdechy koutky úst a nosem zároveň, se zavřenou pusou, rty vprostřed pevně semknuté, jen koutky po stranách foukat dva čtyři tóny, rychle v pohybu a náklonu harmoniky vibrovat, co nejvíc z toho vyloudit. Cvičil jsem na ni jako posedlý!“ Na worchesterské střední pak s bráchou založili kapelu Crud, kde Evan svištěl piano a John foukačku a zpíval. V místních studentských klubech nic moc úspěch. Dvě hurá výpravy do nedalekého Bostonu se ale ukázaly jako iniciační. Ještě mu nebylo šestnáct a v roce 1968 si tu užil ostré jamování s nejstarší kytarovou legendou hill country blues Mississippi Fredem McDowellem, hned druhý večer s už veleslavnými blues-rockovými úleťáky Canned Heat a Johnem Lee Hookerem. Zpečetěno, odstartováno. To už v Johnovi nešlo zastavit. Kariéra odstartována.

„Pak jsem začal hrát na kytaru. Opravdu jsem ji studoval a sledoval grify, postupy, kladení prstů, vibrování, nátisky i způsoby rytmiky všemožných kytaristů. Tehdy nebylo video, abych si jejich hru nadřel přesně, jel jsem po paměti, co jsem viděl na koncertech a po uchu z desek.“ Byť je velmi dobrý kytarista a jako skladatel tedy přesně ví, co chce od ztvárněného kytarového partu na svých nahrávkách slyšet, šel od toho, a nějak pudově se chopil saxofonu. Ten dostal k sedmnáctinám od Evana. Práce s dechem a variantnost zvukových (vše)možností nástroje mu nakonec nadobro uhranula. „Při hraní na sax bylo něco hluboce oduševnělého. Asi kvůli tomu dechu. Svým způsobem jsem skrze saxofon našel sám sebe.“ A že se učil safra rychle! Notabene když mu Evan, který hudbu na rozdíl od Johna studoval, doma pouštěl desky mistrů Colemana Hawkinse, Johna Coltranea, Charlieho Parkera. Ač tyto borce vysoce ctil, tak vlastně žádný saxofonista mu nebyl tím pravým hráčským vzorem. Těmi nejvýznamnějšími byli jiní dva jazzmani – trumpetista Clifford Brown a hlavně pianista Theolonius Monk. Když se pak John Lurie během 70. let coby muzikant slušně etabloval v New Yorku, s Monkem často hrával v klubech. Výstřední poděs Theolonius bral podobně švihlého Johna jako své omládlé alter ego. Od půle 70. let už ale Lurie kromě muziky silně frčel i v jiné závislosti. Když pak 12. srpna 1988, ač nepozván, vtrhl na pohřební slavnost svého blízkého přítele malíře Jean-Michela Basquiata, nenechal se odbýt a dul a kvílel na ságo a všichni plakali: „Bolavě jsem taky vzpomínal na to, jak jsem před lety nešel na pohřeb Theolonia Monka (zemřel 1982, pozn. aut.). Nešel jsem, protože jsem byl na drogách. Do konce života se za to budu stydět!“ 

Konec 70. let a celé osmdesátky byly síla. Sláva i nápřah skvělých a stylotvorných Lounge Lizards, filmové role, nabídky ze všech stran. Wenders, Scorsese, samozřejmě Jarmusch. Měl zajímavé a slavné přátele, s nimiž spolupracoval na nejrůznějších uměleckých počinech. I plachý narcis Andy Warhol patřil do fanouškovského klubu Johnových Lounge Lizards. 

„Měl jsem chtít víc a ještě tomu přidat? Sakra, takový zábavy jsem si mohl užít! Byla 80. léta a já byl označen za nejvíc cool kluka v New Yorku. Bral jsem spoustu drog a měl sex se spoustou lidí. V tomhle směru fakt žádný flákání. Nedávno jsem v newyorském časopise viděl něco děsivého – článek o East Village 80. let a všichni kromě mě a dvou dalších známých byli mrtví. Říkal jsem si: ,Páni. Už si nikdy nebudu stěžovat, že jsem nemocný.‛ To jsem z toho vyvázl ještě snadno. Po tom nárazu ochrnutí v půli devadesátek, kdy jsem ani v rukou neudržel saxofon, se vlastně cítím skvěle. Přežil jsem. Zásadně mě z toho vytáhlo malování. Dokonce i muziku už můžu dělat. Prošel jsem spoustou různých věcí – nekonečné množství antibiotik, čínské bylinky, homeopatika, ozařování, ale zdá se, že nejlíp zabírá ozon. A také už vím, jaké jsou příznaky, i když jich jsou stovky. V podstatě je to jako nejhorší a nejdelší zkušenost/hrůza s drogami, jakou snad lze zažít. Ale podívej, právě jsem odletěl do L.A., ubytoval se v

Z názvů jeho obrazů by šel sestavit vrcholně z . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář