John Zorn: Virtue

Tzadik, 2020, 46:26

„Svatou trojici“ kytaristů (pardon, pokud to někomu připadá jako rouhání) Bill Frisell, Julian Lage a Gyan Riley dal John Zorn dohromady už loni, na albu Nove cantici per Francesco D’Assissi. Po Františkovi z Assisi se hyperaktivní komponista rozhodl oslavit cyklem Virtue další historickou postavu křesťanského mysticismu. Anglickou mystičku, autorku spisu Zjevení božské lásky a poustevnici Julianu z Norwiche (1342–1416), blahoslavenou anglikánskou církví. A stejné kytarové trio mu za tím účelem připadalo jako ideální sestava.

Album Virtue patří k nahrávkám, na kterých propagátor volné improvizace i mistr aleatorních postupů tvorby Zorn dokazuje, jak v nejobecnějším smyslu krásnou a libě melodickou hudbu umí vytvářet, když to považuje za vhodné. Rozvede nápad od impresionistické hry tónů, poté předvede erudici v hudbě staré. Nejedná se však o čistý stylový pseudo-středověk, pseudo-renesanci či pseudo-baroko. Neomezuje se žádným dobovým slohem. Kdykoliv potřebuje, bez zaváhání vloží moderní harmonie, bez zábran si půjčuje postupy napříč hudební historií. Samozřejmě nejde ani o crossover podobného ražení jako folk-baroque, i když jeho příznivci si tu se Zornem mohou porozumět. Už ve třetí skladbě suity Visiones autor vykresluje Julianiny vize za použití disonancí, neobvyklých souzvuků a rytmických zvratů. V závěrečné Infernal Night (Sin Is Behovely) účelně využije věru pekelné atonální skřípoty akustických kytar, k radosti fanoušků svých jurodivějších experimentů. Mezitím se úlevně vracívá k pastorální „vybrnkávačce“.

Trojice virtuózních hráčů se nepřetahuje o slovo. Zornova partitura není přehuštěná. Účelně se střídají sólové vstupy i dueta. Interpretace je precizní i prožitá, nikoliv exhibiční. Středobodem alba tak zůstává vyprávění. Soundtrack k příběhu výjimečné osobnosti z dob stoleté války, prožívající pestrý život a pomáhající trpícím trefnými radami i o životě světském, navzdory dobrovolné izolaci v jediné cele.

 

Přidat komentář