Thrill Jockey, 2022, 33:43
Americký multiinstrumentalista Jon Porras je hudebním fanouškům znám především jako polovina psychedelicko-droneového dua Barn Own, v současně době se ale primárně věnuje své sólové tvorbě. Letošní novinka se vymezuje oproti značně stylizovanému, i když také ambientně laděnému předchůdci nazvanému Voices Of The Air. Ten byl postavený na výrazně upravených vstupních elementech. Oproti tomu působí čtveřice skladeb na letošní novince absolutně přirozeně. Zatímco se čtyři roky starou deskou jsme procházeli neznámým, industriálním prostředím, na novince se prochází přírodou s modrou oblohou nad hlavou. Není divu, Jon strávil covidový čas v Evropě prolézáním zarostlých zahrad. Výrazným impulzem pro nové album bylo i narození dcery. Skladby novinky působí podobně jako plynulé klouzání potoka po skalním podloží, který s každým stupněm zrychluje, a poté zase zpomaluje. Ve výsledku i přes bublání a šumění vykazuje uklidňující transportní ticho. Není divu, že album dostalo jméno Arroyo, tedy proud. Nedá mi v tento moment nevzpomenout desku Ego Ex Nihil jinak industriálního partnerského projektu Fetisch Park, která byla také pod vlivem čerstvého mateřství autorů plná harmonie a jemných atmosférických momentů. Jon vytvořil hudbu blízkou statickému rukopisu nedávno zemřelého Harolda Budda. Jen klavír ve Flower in Hand a In a Garden se střídá v Arroyo a Woven Landscape s kytarami (ať už akustickými, nebo elektrickými). Tóny obou nástrojů dopadají na posluchačův bubínek jako jednotlivé kapky májového deštíku na zem. Decentní statická elektronika pak dává všem čtyřem kompozicím jednotící rámec, takže 33minutovou kolekci lze využít stejně dobře jako podkresového tvůrce atmosféry ve smyslu základních „ambientních“ myšlenek Briana Ena, hudbu pro meditaci, tak plnohodnotný poslech, během kterého se před posluchačem vynoří další jemné detaily. V nejlepším slova smyslu typická a pro dnešní dobu potřebná „pomalá hudba pro rychlou současnost“.