JONATHAN WILSON: Rare Birds

Prosadit se na současné písničkářské scéně s Father John Mistym, Johnem Grantem, Bon Iver nebo Iron & Wine, je těžké. O tom by mohl Jonathan Wilson vyprávět hodiny. Také řadě z nich pomáhá jako upozaděný, ale často klíčový producent. Po čtyřech letech ticha našel čas dokončit další sólovou nahrávku, která smyčce a velkou příchylnost k akustické sedmdesátkové instrumentaci často mění za osmdesátkové syntetično. Jako první při poslechu Rare Birds posluchače napadnou dříve mimořádně populární Supertramp a jejich poprockové období první poloviny 80. let, či řada alb, ve kterých měl smočené prsty producent Trevor Horn (Yes, Frankie Goes To Hollywood, Grace Jones ad.). Výrazné klávesové aranže, nadýchaný olbřímí prostor, ve kterém jemně pulsuje rytmika a efektně povlává vokál zpěváka, jednou připomene vedle již zmíněných poprockerů i syntetikou políbenou tvorbu ELO či zklidněnou podobu rukopisu Bruce Springsteena. Když už se klávesová katedrála začíná povážlivě kymácet, přijdou na řadu country odskoky se slide kytarou, ženskými sbory a houslemi, či rockové pasáže, kdy nedojde pouze na adorovaného Toma Pettyho, ale také na Rogera Waterse, jemuž Jonathan pomáhal ve studiu při natáčení novinky Is This The Life We Really Want?. Pytel s hosty je tentokrát naditý. Vedle Joshe Tillmana (Father John Misty), dojde i na spoluhráče z doprovodné kapely Rogera Waterse, dívčí bandu Lucius, spolupracovníka Briana Ena Laraajiho nebo samotnou Lanu Del Rey. Jsou potřeba. Poslech Rare Birds totiž připomíná panoramatickou jízdu údolím Skalistých hor, kdy zprvu úchvatné pohledy se postupně přejí a je potřeba uhnout na vedlejší silnici nabídnout vedle nadýchaného AOR soundu i špetku zemitější potravy. To se daří v podstatě až na závěr, kdy střední tep rozsáhlých kompozic nabourá country rozvernost Hi Ho The Righteous a balada Mulholland Queen. I z toho důvodu beru osmasedmdesátiminutovou stopáž desky za přehnanou. Tak dlouho Jonathan Wilson šperkoval novou nahrávku, až ji vyleštil do široce přístupného, ale ve výsledku bezkrevného tvaru. Škoda.

 

Bella Union / PIAS, 2018, 78:44

 

 

Přidat komentář