Josef Vejvoda: Celou řadu let jsem hrál jazz jako sideman

Jen těžko bychom u nás hledali hudebníka s tak širokým tvůrčím záběrem a zároveň s tak bohatou diskografií: vešla se tam dechovka i experimentální elektronická hudba, pop music i klasika. Josef Vejvoda je synem Jaromíra Vejvody, autora polky Škoda lásky, ale prosadil se převážně v jazzové oblasti. Vystupoval skoro se všemi významnými osobnostmi českého jazzu i mnoha zahraničními hvězdami, napsal řadu pozoruhodných skladeb, jeho bubny slyšíme na vynikajících deskách, které natočil jako člen SHQ, Jazz Celluly, JOČRu, skupin Jiřího Stivína, Karla Růžičky a Emila Viklického. Od devadesátých let vydává alba i jako leader. 13. července oslavil 75. narozeniny.

Kontinuálně udržujete rodinnou hudební tradici, ale zároveň hrajete hudbu velmi rozdílných žánrů. Když jste se vydal na profesionální dráhu, jaká muzika pro vás byla nejdůležitější?

Byl to samozřejmě jazz. Pokračovat v rodinné tradici se nedalo. Táta rozpustil svou kapelu v roce 1948, přišel o kapelnickou živnost, musel dělat skladníka v ČKD, a tak nebylo na co navázat. Jazz mě začal velice zajímat na konzervatoři. V době, kdy jsem studoval, tedy od roku 1961, nikdo jazz na konzervatoři ani nikde jinde neučil. Musel jsem poslouchat jazzové nahrávky nebo občas zajít na koncert některé jazzové kapely u nás. Skoro denně jsem si natáčel z Hlasu Ameriky pořad Willise Conovera Jazz Hour. To byla moje jazzová škola.

Kdy jste měl první vystoupení a s kým jste tehdy hrál?

Na festivalu v Divadle Na zábradlí v roce 1963. Byl jsem tehdy ve druhém ročníku na konzervatoři a přišel za mnou Jirka Stivín. Pozval mě do kapely Jazztet, ve které hrál Zdeněk Lukeš na křídlovku, Karel Svoboda (později velice slavný popový skladatel) na piano a Miloš Kredba na basu. Začali jsme pilně cvičit a kopírovat nahrávky, hlavně Adderley Quintetu, ale i dalších kapel.

Účinkoval jste i v Kotíkově experimentálním souboru QUaX Ensemble. Jak na to vzpomínáte?

Byl to výjimečný soubor. Hráli jsme, jako první u nás, živě elektronickou hudbu. Obsazení se v průběhu času trochu měnilo. Nejraději vzpomínám na sestavu, kde působili Jirka Stivín, Vašek Zahradník, Honza Hynčica a Jan Spálený. Byli jsme všichni trochu jazzmani a dobře jsme mohli splnit všechny možné i nemožné nápady Petra Kotíka. Odehráli jsme mnoho koncertů, hlavně v zahraničí. Některé byly i osmihodinové. Domácí i zahraniční posluchače jsme tou zcela novou hudbou velmi šokovali. Koncertní nahrávka vyšla v roce 2009 u Mode Records. To je asi jediný záznam, který se po QUaX Ensemble zachoval.

Jak jste se seznámil s Karlem Velebným a co pro vás znamenalo účinkování v SHQ od roku 1966?

Když v roce 1966 emigroval bubeník SHQ Milan Mader, Kája Velebný mi zavolal, jestli bych s ním nechtěl hrát. Ta nabídka mě velmi potěšila. SHQ byla tehdy asi nejlepší jazzová kapela v Československu. Kája byl skvělý muzikant i člověk. Naučil mě mnoho věcí v hudbě i v životě, a hlavně mě přiměl k tomu, že jsem začal psát první jazzové skladby. Velice často jsme natáčeli pro Československý rozhlas a Kája nás všechny oslovil, abychom něco napsali. Stejně tak při natáčení desek jsme mohli každý přinést novou skladbu. Byla to pro všechny veliká motivace.

V roce 1968 jsem musel nastoupit vojenskou základní službu v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Káji si velice vážím za to, že chtěl dál hrát se mnou a kvůli tomu přijal stálé zaměstnání (s celým SHQ) v AUS VN. Musím také Kájovi a SHQ poděkovat za to, že mě doprovázeli na mém absolventském koncertě v Rudolfinu v roce 1970. Hráli jsme mou skladbu Motus, podle níž jsme později nazvali i celé album. Bylo to poprvé, kdy na konzervatoři zazněl jazz při absolventském koncertu. Gratuloval mi i pan ředitel Holzknecht.

S Kájou jsme odehráli mnoho koncertů a festivalů u nás i v zahraničí. Nejraději vzpomínám na koncert v pražské Lucerně v roce 1968, kde jsme doprovázeli tehdy nejlepšího amerického klarinetistu Tonyho Scotta (Kája s námi bohužel nehrál, jelikož ležel po autohavárii v nemocnici). Po mnoha letech jsme se opět se Scottem setkali v rádiu, když jsme natáčeli nové album s JOČRem. Tony seděl na chodbě a poslouchal z dálky, jak nám to jde. Když jsme začali hrát mou skladbu Agogo, vešel do studia a řekl: „Pánové, v této skladbě bych si rád zahrál.“ Rychle jsme se domluvili, ve které části bude mít sólo – a světe, div se, na první pokus byla nahrávka hotová. Vrchol byl, když mě Tony hned po natáčení požádal o kompletní notový materiál. To byla velká pocta.

Jen těžko bychom u nás hledali hudebníka . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář