JOSHUA REDMAN, RON MILES, SCOTT COLLEY, BRIAN BLADE: Still Dreaming

Joshua Redman má rád „strollující“ obsazení bez harmonických nástrojů a často se k němu vrací. Nejen proto, že vyhovuje jeho výrazu, nasazení, uvolněnému tónovému hledačství. Určitě i proto, že ho formovala hudba otce, saxofonisty Deweyho Redmana. Konkrétně tátovy skupiny Old And New Dreams, sestavené z někdejších spoluhráčů Ornetta Colemana. Odkazu téhle kapely, fungující v letech 1976 až 1987, chtěl Joshua Redman složit poklonu, což odráží i název Still Dreaming.

Podle otcova kvarteta zvolil Joshua nejen celkem obvyklé obsazení, ale především konkrétní muzikanty. Každý z nich má údajně hluboký vztah k hráči na odpovídající nástroj v Old And New Dreams. I když někdy ono propojení připomíná oslí můstek: „Rona Milese ovlivnila hra Dona Cherryho, Scott Coley studoval u Charlieho Hadena a Brian Blade pochází stejně jako Ed Blackwell z Louisiany. A ať už jde o objevování limitů improvizace nebo vytváření hudebních emocí, podstata téhle kapely spočívá ve vzájemném poslouchání, respektu a velkorysosti… Tohle emoční putování je výsledkem intuice, sdílené všemi hudebníky. Což bylo i podstatou Colemanových inovací,“ děl syn Deweyho Redmana.

„Ale nejde o žádnou naši misi za znovuobjevením Zlatých časů. Máme před sebou, doufám, dlouhou budoucnost,“ vyvrátil saxofonista spekulace o „retro“ záměrech čtveřice.

Zjednodušeně napsáno, z alba Still Dreaming slyšíme dvě krajní polohy. „Free“ záležitosti jako Playing nebo bouřně rozpoutaná společná sóla hned v úvodní New Year. A čitelně melodické kusy, jako je krátká a zcela konkrétní balada It’s Not The Same nebo velebně melodický závěr alba The Rest. A pochopitelně i všechno mezi těmito extrémy. Nejvýstižněji popsal muziku samotný Joshua Redman: „Jsme schopni hrát velmi volně, free ve smyslu abstraktní, pichlavé muziky. Ale zároveň jsou v hudbě i jisté lidové kvality, ať už jde o napojení na blues, na africkou hudbu nebo na velmi silné, jednoduché melodie.“ Tak.

 

Nonesuch, 2018, 40:01

 

 

Přidat komentář