Jsme takoví středoevropští bastardi

Před prázdninami vydaly bratislavské Živé kvety další desku Nové poschodia. Je klidnější, ovlivnila ji pauza, kterou skupina před časem měla, ale to podstatné je na svém místě. Zpěvačka Lucia Piussi a kytarista Peter Bálik vysvětlují, proč si připadají jako disidenti a co všechno se od minulé nahrávky změnilo.

kvetyAlbum vyšlo čtyři roky po svém předchůdci. Dnes je to asi běžné, ale vy jste tak dlouhou dobu mezi deskami ještě nikdy neměli. Objevil se zvýšený pocit zodpovědnosti?
Lucia Piussi: Nejdřív jsme museli ty písničky pochytat a zapsat. Aby to za nás neudělal někdo jiný. Teď už je máme. Udělali jsme to, co jsme měli. Všechno se zvolnilo a teď už tolik nepospícháme. Je to už naše desáté album. Takže ať každý song stojí za to.
Peter Bálik: Největší zodpovědnost máme vůči sobě. Pak už to jde samo. Ta pauza byla zcela prozaická – Lucia najednou otěhotněla, což nikdo nečekal, dokonce ani ona sama. A celý náš svět se v ten moment změnil. Postupně jsme přestali koncertovat, potom se narodil Ferko, takže jsme nějaký čas ani nezkoušeli, ale stihli jsme alespoň dokončit singl Bratislava s dvěma novými písničkami. Pak se Lucia starala o dítě, ostatní makali v práci a všechno nějak ustrnulo.
Ale úplně stejně se to pak začalo vracet zpět. Trochu to bolelo, první zkoušky byly dost hrozné, ale nakonec se ukázalo, že nám ta pauza paradoxně pomohla, i když jsem to nejdřív tak vůbec nevnímal. Bez koncertů jsem si připadal jako bez života. Ale měl jsem dost času, takže jsem si zalezl s kytarou do kouta a tam spřádal dohromady různé nápady.

Na album se dostala jen část skladeb, které jste mezitím hráli. Byl to těžký výběr? Kdo v něm má definitivní slovo?
Lucia: Bálik jako kapelník je největší vrah malých, ještě nevyvinutých, ale už narozených písničkových miminek. Mě to vždycky chytá u srdce, ale on je nemilosrdný. Je to tak dobře. Písnička, když má přežít, tak prostě přežije. I z hrobu se vyhrabe.
Peter: Nehádáme se. Obvykle všichni víme, že písnička v něčem „drhne“ a něco s ní není v pořádku. Složili jsme asi dvacet skladeb, na Nové poschodia se jich dostalo deset, a myslím, že to bylo to nejlepší, co jsme měli. Když se ukazuje, že to nikam nevede, tak písničku utopím jako čerstvě narozené kotě. Lucia je nešťastná, ale čím dříve se té písničky zbavíme, tím méně nás bude její duch strašit. Někdy se ovšem stane malý zázrak. Pramene v púšti jsme vymysleli asi před pěti lety, ale zahodili jsme je jako nevýrazné. A dnes je to jedna z mých nejoblíbenějších na desce. Asi proto, že tam hraju „cikánské géčko“, což je úplně první akord, jaký se člověk naučí na kytaru.

Když se Lucia stala maminkou, tak to byl první potomek v kapele?
Lucia: Ano, náš Ferko je první dětský člen.
Peter: A teď už se těšíme na druhého, že Agnes?

Odrazilo se to nějak do nových skladeb?
Peter: Lucia vždy zpívá o tom, co zažije, takže se jí do textů dostaly i děti. Cosa Nostra je ten případ. Ještě předtím jsme udělali písničku s názvem Babylove. Někteří moji kámoši ji nesnášejí, prý je infantilní, ale i takové musíme mít. Je to takové naše Ob-La-Di Ob-La-Da.
Lucia: Jsem na ty dvě skladby hrdá. Čerpají z našich procházek se synem a pojmenovávají tu zvláštní lásku.

Na album jste zařadili i skladbu věnovanou Bratislavě, která už vyšla na vinylovém singlu. Považujete se za velké patrioty?
Peter: Myslíš jako za „roduvěrné Slováky“? To určitě ne. Ale na druhou stranu se netvářím, že Slovákem nejsem. Být Slovákem mě baví, je to velká sranda, i když často skrz slzy. Ale v našich podmínkách, kde se často míchají ty nejkrásnější věci s těmi nejhnusnějšími, to ani jinak nejde.
Lucia: Je to něco mezi láskou a nenávistí, to v čem se zmítáme. Dobrovolně jsme tu uvízli a je to náš život. Bratislava má svoje kouzlo. Bohužel v ní musíme žít i s lidmi, kteří si našeho města vůbec neváží a jen ho rozkládají. Je to těžké vyjádřit. Bratislava je děsná matka. A miluješ tu kurvu na život a na smrt. Peter: Celkově se v kapele spíš považujeme za takové středoevropské bastardy. Koluje v nás i česká, italská, židovská a ruská krev. Což je v našich končinách, z hlediska rakouskouherské historie, vlastně normální. Je to legrace, jak se tu někteří bojí imigrantů a prohlašují se za opravdové Čechy nebo Slováky, a přitom jejich rodokmeny jsou plné imigrantské krve. Za sebe můžu říct, že Bálik znamená turecky „ryba“, takže je velmi pravděpodobné, že jsem tak trochu rodem Turek. Nedávno jsem si vzal na starosti náš pojízdný kapelový merch-shop. A jak mi šel byznys od ruky! Jedné slečně jsem hned prodal vinyl, i když neměla gramofon…

kvety2Ačkoli vydáváte u Slnko Records, o vinylové edice se vám stará pražské Polí5. Bude to tak i tentokrát?
Peter: Ano, jsme dohodnutí s Josefem Jindrákem i na Nových poschodiach. Vinyl by měl vyjít na podzim. Lucia: Už se na to hrozně těšíme. Milujeme vinyly! Jakýmsi spojovacím prvkem vašich písniček je stále střídání skepse a naděje. Je v tom nějaká forma terapie? Mimo podium jste celkem veselí lidi…
Lucia: Terapie to rozhodně je. Dokonce jsem zjistila, že je potřeba být naprosto bezohledná, dělat si svoji vlastní terapii a na nikoho se neohlížet. Protože jen tak ty písničky mohou léčit i jiné. Peter: Ty veselé písničky nám moc nejdou. Ony totiž znějí až příliš vesele, takže tím pádem v porovnání s našimi jinými písničkami i poněkud trapně. Přemýšlel jsem o tom, že bychom vymysleli a udělali pár úplně bezobsažných písniček o těch nejbanálnějších věcech. Takovou punkrockovou operu o nicnedělání, flákání a pití piva. Doufám, že se k tomu jednou dopracujeme. (nutno podotknout, že se Peter u těchto úvah tváří značně ironicky…)

Máte nějaký recept, proč vaše skladby i přes všechnu melancholii nejsou patetické?
Peter: To teda nemáme. A navíc se určitě najdou i lidé, pro které naše písničky patetické jsou. Což je v pořádku. Sám jsem melancholikem; dalo by se říci, že melancholie je určitý typ drogy, a když se spojí se sebelítostí, tak je i dost nebezpečná. Ale snažím se s tím bojovat.
Lucia: Nejhorší jsou ti, kteří se patosu bojí. My se nebojíme. Patos je důležitá věc a záleží na míře vkusu. Jen je potřeba k němu sáhnout až ve chvíli, kdy jde opravdu o všechno. Což je ovšem dost často.

Na albu máte poměrně hodně hostů. To bylo od počátku v plánu?
Lucia: To se nám tak samo začalo sbírat. A měli jsme z toho v kapele velkou radost. První byl Marián Varga, se kterým se s Bálikem kamarádíme. A pak se najednou objevil nápad na duet s Jožo Barinou, potom idea, že by nám Lyrik něco zarapoval… A samozřejmě náš kamarád Leďo a kámoš Whisky… a najednou jsme zjistili, že tam budeme mít „kopu hostí“. Paráda!
Peter: Je to sranda, do teď jsme si vystačili bez hostů. Mariána jsme vždycky chtěli, ale samozřejmě jsme se ho styděli oslovit. Nakonec se s ním a jeho ženou Janou Lucia spřátelila a chodila ho navštěvovat i do nemocnice. Marián pak přišel k nám do zkušebny, vyposlechl si základní track a nahrál to napoprvé. Přiznám se, že nejdřív mi to připadlo takové obyčejné, v uších mi zněly všechny ty jeho staré desky a legendární melodie. Ale pak jsem si to znovu pustil – a málem jsem spadl ze židle. Mariánovy ruce jsou magické. Podobné to bylo i s Jožo Barinou. Přišel na session, měl igelitku a v ní dvě piva. Brumlal, že si měl s sebou vzít i „feeling“ – až později jsme pochopili, že tím myslel tvrdý (alkohol). Postavil se k mikrofonu a doslova zboural původní melodii, kterou jsme s Luciou vymysleli. Musel jsem to rozdýchávat, ale dnes bych neměnil ani notu. Fellini prý jednou vykládal, že lidé jsou mnohem zajímavější než jeho nápady. V případě našich hostů to platí stoprocentně.

Překvapila mě skladba o bratislavských punkáčích. Text o „milionářích i flákačích“ nevyznívá moc pozitivně, ale přesto v ní hostují punkové legendy Whisky a Leďo. Jak na ten text reagovali?
Lucia: Nijak to nekomentovali, ale jsem přesvědčená, že o tom vědí svoje. Šli do toho s námi hned a nijak nefilozofovali. Ta bratislavská punková scéna je jako chcíplý pes. S jedním zhnědlým koněm, Koňýkem, v čele. Škoda slov.
Peter: Whisky a Leďo si v té písničce rádi zahostovali myslím i proto, že se jich příliš netýká. Oni stárnou se ctí. V tom textu jde hlavně o naše staré punkové kámoše, kteří z různých důvodů opustili svoje punkové ideály. Některé pohltil život, jiní splynuli se systémem, proti kterému kdysi protestovali, a dalším na stará kolena doslova hráblo. Být punkerem na Slovensku je holt docela těžké.

Pod vašimi skladbami je vždy podepsaná dvojice Piussi / Bálik. Jak moc Lucia „kecá“ do hudby Peterovi a Peter do textů Lucii?
Lucia: Bálik mi nikdy nekecá do zpěvu, a já vždycky ožiju jen ve chvíli, kdy něco zahraje a já na to umím zareagovat slovy. Já ty slova nepíšu, já je rovnou jakoby diktuju do jeho hry. Ale Bálik je i tím, na jehož názoru mi nejvíc záleží. Už máme spolu svoji vlastní telepatii. Vysloveně cítím, že to, co zpívám, mu v dobrém slova smyslu nakrucuje ucho, že naslouchá a já jdu dál.
Peter: Do textů jí téměř, vlastně skoro vůbec nezasahuju. Lucia je poctivec a za každým slovem, které vypustí, si stojí. Na papíru pak máme, že autorem hudby jsem já a autorem textu ona, ale v reálu je to jinak. Mnohé písničky jsme vymysleli spolu. Sedíme naproti sobě, lítají jiskry, a málokdy se stane, že z toho není základ nějaké písničky. I v normálním životě si samozřejmě celkem rozumíme, ale nejvíc si rozumíme při psaní písniček. Odtud pramení náš vztah. Nedávno, po pražském koncertě, jsme měli velkou hádku, kterou jsme pak uzavřeli tím, že jsme asi už dlouho spolu nic nevymysleli. Podvědomě se asi stále rozcházíme, ale písničky nás vracejí zpět.

Vždy jsem u vás cítil vliv interpretů, jako jsou Bob Dylan nebo Neil Young, kteří se pohybovali na folkové i rockové scéně, ale nová deska je zas o něco klidnější a až na výjimky už skoro „nerocková“. Čím to je?
Peter: Nové poschodia jsou fakt klidnější, už jsme se o to trochu pokoušeli na předchozí Olze, ale myslím, že až teď se nám to povedlo. Nové písničky mají svůj vlastní vnitřní tep, který je odlišuje od předcházejících desek. Podařilo se nám přiblížit k něčemu, co nám v minulosti možná chybělo. Tedy klidu a rozvaze, které obdivujeme například na Ursinyho albech.

Česká společnost se poslední dobou hodně názorově rozděluje. Děje se to u vás taky? Na novince máte verše o tom, že „nikdy ma nedonútiš nenávidieť čierných, cudzích, veriť v ilúzie luzy ‚zlí sú ti druhí‘“?
Peter: Ta slovenská je už rozpolcená od dob Mečiara. Mečiarismus byl sice poražený, ale to zlo pořád vyplouvá na povrch, jen má pokaždé jinou podobu. Luciiny texty to stále reflektují. Proto někdo říká, že jsou aktivistické, ale vždy nějakým způsobem popisují realitu. Jednou mi někdo povídal, že ačkoli si myslí, že je Sloboda skvělý song, tak nikdy nebude patřit k jeho oblíbeným, protože má pořád pocit, že Lucia zpívá o něm. Písnička Sloboda je ovšem ve skutečnosti o nesvobodě. A takových věcí máme víc. Občas mi naše songy jako je Odvaha, Nikto ti nepovie pravdu nebo To, čo nás spája, připadají jako facky, takové výborné facky. Ten, který nám rozumí, je rád přijme, ale je hodně těch, které doslova rozzuří. Myslím, že právě tehdy písnička plní svůj účel.
Lucia: Zvláštní ale je, že my jsme už s kapelou úplně na okraji všeho. Už by se dalo říci, že žijeme přímo takový disidentský život. S tím rozdílem, že zatím nemusíme do basy. A když tam nemusíme, tak si žijeme po svém. Takže naše kapela už funguje naprosto mimo oficiální struktury naší ctěné společnosti.

Máte vedle fanoušků hodně haterů?
Peter: Haterů máme nepočítaně, a to nejen z řad příznivců Kotleby, Fica a jim podobných, ale i z kategorie takzvaných slušných lidí. A dokonce i takových, jejichž názory jsou OK, ale naši existenci nemohou překousnout a doslova je irituje. V minulosti jsme zažili několik masivních lynčů, naštěstí jen internetových, ale i tak to byl hukot, co se všechno člověk o sobě dozvěděl. To se bude s námi táhnout až do konce, ale lety jsme si na to zvykli. Jako disidenti na buzeraci od estébáků. Asi to patří ve střední Evropě k normálu, že i kapela, která se nepohybuje v médiích a každý ji může v klidu přehlédnout, irituje tolik lidí, že by jí chtěli nejraději useknout hlavu. Tehdy jsem si uvědomil, že ten řez společností není vedený mezi Kotlebou, Ficem a těmi druhými. Je mnohem hlubší a komplikovanější. Nenávist a nedostatek lásky i citu k druhým je stále součástí celé naší společnosti, nejen doménou Kotlebovců a u vás Konvičkovců. Stačí se podívat, jak se chováme k těm, které neznáme, k těm, kteří jsou „ti druzí“ a „jiní“.
Lucia: Ty nečekané vlny nenávisti mě vždy překvapují svojí intenzitou. Najednou je z nějakého mého vyjádření úplná aféra a virtuální štvanice. Už mě zařadili na seznam prozápadních agentů a užitečných idiotů USA. Takže to je vyřešené. Nejvíc ale opravdu narážíme na nenávist z kruhů těch jakoby vlastních lidí, údajně slušných, správně zorientovaných a spořádaných. Lidí na úrovni.

Máte naopak vy sami nějaké zábrany? Je něco, o čem byste už nezpívali?
Peter: Když se člověk podívá na svět okolo sebe, tak si uvědomí, že ten, který ho stvořil, asi nejen netrpěl autocenzurou, ale že se i pěkně „vyřádil“. To platí i na skládání písniček. Když si začneme dávat omezení, tak jsme v podstatě skončili. Písnička se dá napsat o čemkoli.
Lucia: A o všem se dá zpívat a psát tak, aby se člověk nemusel stydět. Tabu neexistuje.

 

Přidat komentář

1 komentář u „Jsme takoví středoevropští bastardi

  1. chcem si prečítať článok,ako jeden z disidentov…smutný úsmev.