JUSTIN ADAMS feat. ANNELI DRECKER: Ribbons

„Po všech těch letech, kdy jsem se snažil dělat muziku tak, aby se líbila lidem, jsem chtěl nahrát něco, co se bude líbit především mně. Ale naštěstí se to kupodivu líbí i jiným,“ pochvaloval si kytarista Justin Adams po koncertu s Les Triaboliques svoji tentokrát sólovou nahrávku. Dodejme, že se líbí i lidem zvaným kritici, titul Ribbons získal v součtu hodnocení na portálu Metacritic velmi přesvědčivých 74%.

Co se tedy upřímně líbí někdejšímu producentovi Tinariwen či sidemanovi Roberta Planta? Rozhodně nikoliv pusté kytarové exhibice. Což se o něm naštěstí ví už dávno a platí to i pro předchozí, první sólovou desku, relativně dávnou Desert Road (2001). Jak prohlásil samotný autor, „především mě inspirovali abstraktní expresionisté jako Robert Rauschenberg nebo Jackson Pollock“.

Opravdu, výtvarné a vizuální souvislosti i příměry jsou v případě Adamsových zvukových obrazů naprosto v řádu věci. Výrazná, nevšední melodická témata se vynořují z abstraktních zvukových ploch, tvořených často jen doznívajícími tóny či akordy kytary. Ať už průzračné, nebo dynamicky pulsující třeba díky „prohnání“ zvuku před vibrato analogového komba. Občas Adams využije i klávesově znějící rejstříky či zdánlivé smyčky. Ovšem vytváří je většinou „dřevně“, použitím extrémně dlouhého dozvuku resp. „ručním“ opakováním repetitivního motivu. Což má příjemný dopad na přirozený sound nahrávky, daleký strohé strojovosti. S výjimkou momentů, kdy chtěl Adams takové monotónnosti dosáhnout, jako v elektronickém rytmu Fog March, evokujícím mátožný pochod mlhou či mlžnou, neostrou hranici, račte si vybrat jakýkoliv z možných významů názvu skladby. Když už autor využil elektroniku, jde o lehké, citlivé doteky.

Krom kytar a elektroniky nahrál Adams i všechny ostatní nástroje, především různé etnické perkuse. Ale nikde nepřeplácal, naopak. Vždy záměrně ponechal ve skladbách dostatek volného prostoru, takže působí jaksi „nedokončeně“, jako mustr pro budoucí píseň. Ovšem nedokončeně v pozitivním smyslu slova, s prostorem pro fantazii posluchače. V melodice Adams často využívá svých oblíbených orientálních postupů, jindy se pohybuje ve sféře ambientu, ale samozřejmě ho nejde hodit do žádné ze škatulek.

Jako jediného, zato zásadního hosta přizval instrumentalista norskou zpěvačku Anneli Drecker, známou ze sestavy dream popových Bel Canto či spolupráce s Hectorem Zazou (podílela se na jeho koncepčním albu Sahara Blue, 1992). Drecker dokáže svými koloraturami dodat skladbám tu pocit sférické lehkosti, onde naopak hrubou zemitost, náboj jakéhosi rituálu.

Celá nahrávka působí vážně náladotvorně a „vizuálně“, má kvality dobrého soundtracku. Hned při úvodní Lightshaft stačí zavřít oči a onen světelný kužel, pronikající temnotou, skutečně uvidíte. Chcete-li se v pohodlí domova ocitnout zároveň v hluboké poušti těsně před úsvitem, stačí se ponořit do poslechu Deep C. Ovšem nejlepší je prostě vnímat desku jako celek a nechat se unášet.

 

Wayward Records, 2017, 40:12

 

Přidat komentář