JUSTIN ADAMS & MAURO DURANTE: Still Moving

Ponderosa, 2021, 43:12

Věčný sideman, jak se mu často říká, což u dvorního kytaristy Roberta Planta a vyhledávaného producenta zní divně, a tahoun nanebevstoupení salentského tarantismu. Oba s pozoruhodnou schopností pohlcovat a zpracovávat jiné vlivy poprvé společně dokazují, že v syrové jednoduchosti je síla; stačí prý jen zůstat sám sebou.

Kdybychom Justina s leaderem skupiny Canzoniere Grecanico Salentino nejprve neviděli naživo a neslyšeli, jak do země podvakráte zadupali naše pochybnosti, okolo alba zřejmě kroužíme opatrněji. Pochybnosti? Inu, každého přece zajímalo, jestli je vůbec možné vrazit jako klín do salentské pizziky blues na všechny možné způsoby, ponejvíc to severoafrické, a nakolik si u toho lze vystačit ve dvou. Ejhle, jasně že jo, a jen s hlasy, kytarou, houslemi a rámovým bubnem. A také s uměním zvyšovat ve skladbách napětí, dokud se nestane neúnosným, a pak s radostí a přirozenou lehkostí přeladit k srdcervoucí melodii, kdy si jen řeknete, ať tahle chvíle nikdy neskončí. Nebo ano, kdo by chtěl být pořád naměkko; jako třeba u tradiční skladby Amara Terra Mia s Maurovým emotivně procítěným zpěvem podtrženým houslemi, které v následující Talassa v salentském pizzica transu rozpálí do běla. Ano, trans, na tom se oba shodnou: a kdykoliv je to popadne, vletí do něho po hlavě, bez ohledu co na to pak chudáci posluchači. Připravení, nepřipravení, rozdýchat rockové boogie Calling Up není jen tak, zvlášť pro Plantovy fanoušky, kterým ale s dobře známým Mistrovým frázováním a kytarou udělá chraplácky zpívající Justin radost se Still Moving a Dark Road Down. S kytarovou nádherou Cupa Cupa bez ohledu na Maurův „italský“ zpěv zase zdraví do pouště a majestátně minimalistická Djinn Pulse musí potěšit Ludovica Einaudiho, jejich přítele a toho, kdo je seznámil.

Že to bude skvělé album, to se čekalo, to ty koncerty, ale, dobré nebe, že tak skvělé… A přitom bez úpěnlivé snahy přijít s uměním. Zkrátka tihle dva se hledali, až se v Salentu našli.

Přidat komentář