Kabaret Doktora Caligariho: Hry pro Marii

kabaretDomácí undergroundová scéna připomíná spolek pamětníků, libujících si ve starých časech, a výjimek je jen pár. Kabaret doktora Caligariho si vystavěl vlastní kulisy, estetiku čerpá raději z The Residents než ze sedmdesátkové druhé kultury, a pokud bychom měli hledat podobenství u nás, pak nelze nevzpomenout na milovníky tučňáků Die Total Trottel. S těmi maskovanou partu okolo Alberta Caligariho spojuje láska k občasnému, lehce zvrhlému černému humoru, dada hříčkám („nachytáme mihule a uděláme guláš, nakrmíme hladové klky“) i němčině pro zpestření (vynikající „antitramvajový“ protestsong kabinetFussgängerübergang). Hry pro Marii je jejich další koncepční program, jehož příběh, uvedený v bookletu alba prozrazuje dostatek dekadentně směrované fantazie i nemalých sympatií ke starým krvákům. Tedy stejný prvotní impuls, jaký například dovedl Tima Burtona k filmovému muzikálu Sweeney Todd, ďábelský holič z Fleet Street. Jenomže co nastíněný příběh slibuje, to už jednotlivé texty příliš nenaplňují, a leckde vedle něj působí, jako by jim došel dech a autor už jejich psaní chtěl mít rychle z krku. Nakonec tak jsou paradoxně nejlepší ty, které s tematickým rámcem mají jen okrajovou souvislost – tedy konkrétně skvělá reflexe mezigeneračního míjení ve skladbě Krabičky babičky nebo pocitem vyděděnosti protkaný Uranový důl, sarkasticky pojatý jako kupletová říkanka, s roztomile pitomými verši ve stylu Ivana Mládka či Zdeňka Svěráka. Hudebně nicméně jako by se nahrávka bála jakéhokoli experimentu a raději ctí tradiční zvuk. Skladby tak pokračují tam, kde ve svém hledání skončila stále funkční Terra Ignota – tedy v kloubení gotických a někde až metalových kytar s chorály artrockových kláves. Navíc je tu jen saxofon, striktně unisono vyhrávající s linkami melodií. Album tak naznačuje, že jsou jeho tvůrci mnohem dál, než řada souputníků, jen zbožně kopírujících hudební motivy Mejly Hlavsy a lyrickou poetiku Pavla Zajíčka a Magora Jirouse (dobře zvládnutou úctu ke klasikům tu nicméně dokazuje píseň Tajemný šarlatán, protkaná odkazy na plastikovské texty), ale zároveň ještě neměli odvahu opustit zavedené, a už značně omšelé mantinely klasického sedmdesátkového rocku. Tak jak to už v minulosti úspěšně dokázali Ještě jsme se nedohodli či OZW, a v současnosti například Kyklos Galaktikos. Což je určitě škoda, protože potenciál na to, aby kapela nevyčnívala z naší undergroundové scény jen vizuálně, je tu více než zřejmý.

Guerilla rec., 50:34

Přidat komentář

1 komentář u „Kabaret Doktora Caligariho: Hry pro Marii

  1. Tak jsem je právě slyšel. Umějí i v lehce udergroundovém technickém zázemí vykouzlit zvuk nebývalé šíře, výrazně zřejmě díky druhu hudby, kterou hrají. Člověk rád podlehne něčemu, co nemá prvoplán v mělkých potřebách, ale naopak je využívá k odpoutàní se od hnisu běžnosti. V tom jsou skutečně svěžím vánkem jinak v cestě kterou ploší kokoti rádi značí jako krájení denního salámu. Stylizace napoprvé vyznívá lacině, napodruhé je člověk už v hodnocení opatrnější, protože nasměrování na linku poddání se hudbě je díky maskám snazší, člověk neřeší ksichty, ale hudbu, texty, nanejvýš se věnuje ústní mimice, čímž se odosobnění dostává pro někoho, včetně mě, do poměrně intimní zóny, hudba ho pak nenechává chladným a to je nakonec to, oč tu jde. Příjemné vyskotačení nebylo v žádném případě narušováno neschopností pracovat s reakcemi publika. Naopak, empatie v těchto sférách je spíš vyjímkou, která potvrzuje pravidlo. Máte-li možnost je vidět, slyšet, navštívit, využijte, na to, jak jsou pro leckoho neznámí rozhodně potěší. Třeba jako mě.