Kabaret doktora Caligariho – Naše identita je zahalena tajemstvím

Anonymní uskupení příznivců alternativní hudby, jejichž výsledný projev zachází za hranice normality, dalo by se říci, až na pokraj lehké mentální retardace. Libují si v teatrálních koncertech, na kterých hudebníci vystupují kabinet v kostýmech a maskách a jejich hudba je stejně bizarní, jako jejich „umělecká“ jména: Dr. Caligari (zpěv, saxofon, theremin), Eduard Exekutor (kytara, zpěv), Marie Mrtvá (klávesy, zpěv), TO (basová kytara, zpěv, housle), Adam (bicí, prase). V současné době vydávají druhé album: po debutu Vzkříšení, zachycujícím příběh o vzkříšení ducha Chopina v těle Marie Mrtvé, právě vychází CD Hry pro Marii, příběh o pátrání po otci dítěte narozeného nezletilé pacientce psychiatrické léčebny. Pojďme nahlídnout za oponu. Pardon, za masku. Odpovídá sám Dr. Caligari.

Také vaše druhá nahrávka je koncipována jako „koncepční album“. Co vás k tomu vede a v čem se liší od vaší první nahrávky?
Ke konceptuální tvorbě nás vede prvotní myšlenka: vytvoření hudební formace, která by následovala styl progresivních kapel 70. a 80. let, jež svou tvorbu nezakládaly pouze na hudební složce, ale i na dalších uměleckých prvcích, konceptem počínaje. Rozhodně se nepovažujeme za žádné průkopníky, kteří tvoří na základě konceptu, spojující hudbu s vizuálními prvky. Existuje spousta dalších kapel vydávající koncepčně laděná alba, ovšem velice ojediněle jsou tyto počiny dotažené úspěšně do samotného konce. Často zůstanou u jednoho odstavce plytkého textu.

Zdá se mi, že v tématech vašich písní převládají osudy ztroskotanců, deviantů a šílenců… To je onen koncept?
Primárním konceptem je navázání naší existence na prostředí psychiatrické léčebny, stejně jako tomu bylo ve filmu Kabinet doktora Caligariho. To by měl posluchač předpokládat již při zachycení našeho názvu. Od prostředí léčebny se potom odvíjejí ony deviace a charaktery postav, které nejsou ničím jiným, než zhmotněním sociálních a patologických jevů. Vše je okořeněno špetkou důvtipu a absurdity, aby samotné příběhy nezapadly mezi každodenní útrapy našich životů.

Mezi další „koření“ vašich koncertů patří i používání masek a z nich vyplývající změna identity… Proč to?
Stejně jako je tomu ve filmu či divadelních inscenacích, jednotlivé role vyžadují vlastní identitu. K tomu napomůže kostým a maska ještě lépe, více se vtiskne do paměti. Kabaret je obsazen archetypy postav, s jejichž osudy jsme se již mnohokrát setkali v různých podobách. Stejně rychle, jako se mění přesvědčení většinové společnosti, stejně rychle se objevují tyto archetypy v různě modifikovaných podobách.

Vaše hudba je poměrně různorodá, obsahuje deklamativní pasáže, expresivní zpěv, undergroundové kvílení, silné melodie, občas až metalové riffy. Jak vzniká?
Naše hudba je jakousi fúzí jednotlivých stylů a žánrů, na kterých vyrostli jednotliví členové Kabaretu. Jelikož jsme všichni silné osobnosti (až na jednoho člena s přezdívkou Bonhem z Kozohlod), každý si chce do díla zapasovat kus svého Já, čímž vzniká charakteristický, ale přesto různorodý projev Kabaretu. Proto je možné v našich skladbách slyšet vše: od prvků etnického folku, přes progresivní rock až k matematickému metalu.

Jak vnímáte desku, která je zachycením „pouze“ hudební složky vašeho koncertu?
Deska je samostatné vyvrcholení a jakési celistvé uzavření daného nápadu. Protože se jedná o studiovou nahrávku, je možnost si vše promyslet a vnést něco nového závěrečným mixem. Tuto práci zpravidla přenecháváme zvukaři Studia Šopa Stanislavu Valáškovi. Žádná moderní technika totiž nedokáže nahradit absolutní sluch zvukaře, jeho přirozený cit pro hudbu a dlouholeté zkušenosti. Pokud se ještě vrátím k samotné desce, velice významná je pro nás grafická složka obou alb, kterou vytvořil šumperský malíř Petr Válek.

Sám jsem si vás „pracovně“ zařadil k „nové“, porevoluční vlně undergroundu… Existuje vůbec ještě z pohledu mladší generace něco jako underground?
Označení „nová vlna undergroundu“ se ujalo myslím hodně rychle a stalo se z něj takřka současné označení našeho hudebního stylu. Za sebe si myslím, že z pohledu mladší generace je označení „underground“ stále používané a vnímané ve dvou rovinách. Jednak jako označení scény „totalitního“ undergroundu, která zahrnuje nejen umění, ale také politické a sociální vztahy, díky kterým tato scéna fungovala. V druhém případě převažuje označení uměleckého směru, který se neřídí aktuálními hudebními tradicemi a trendy většinové společnosti, ale naopak se často snaží upozornit na možné související kolapsy. Díky tomu má sice užší okruh příznivců, ovšem o to vyšší inteligenční kvocient, sociální cítění a liberalistický přístup.

A to vám vyhovuje?
Sami se řadíme do undergroundu s projevem částečně inspirovaným hudebními formacemi českého „totalitního“ undergroundu. V hudbě se ovšem odráží počínání dalších umělců, mezi kterými nejsou pouze hudební skupiny. Zkrátka inspiraci čerpáme především z děl, která jsou založena na filozofických principech. Zcela záměrně v kontrastu s těmito myšlenkami se snažíme nejenom na pódiu nechat „promluvit“ i přirozenou tvář věci, kterou se zpravidla snaží člověk i společnost někdy až násilně potlačit.

Nakolik vaši tvorbu, či snad v tomto případě „filozofii tvorby“, ovlivňuje to, že jste ze Šumperka? Tedy mimo centrum hlavního dění a také z krajiny Sudet, kde příroda (a potažmo i život sám) je o poznání drsnější, než v jiných krajích?
K této otázce mám snad jenom jedno, bohužel nejsme ze Šumperka, ale z Kozojed, ačkoliv jsme si Šumperk velice oblíbili. Každoročně tam pořádáme alespoň jedno vystoupení. Drsné podhůří Jeseníků, historicky okrajová část Sudet v sobě skýtá velice zvláštní atmosféru. Chátrající statky, továrny a německé vily jsou jakýmsi dobovým svědectvím o nedávné změně kultury a tradic, kterou si tato krajina prošla. Právě v tomto prostředí, kde je doslova cítit minulost a lidské osudy, si člověk může dobře uvědomit, jak nestabilní dokáže být lidská společnost a jak rychle mohou být zničeny vztahy mezi člověkem a krajinou, utvářené i několik generací.

Ale vy jste ze Šumperka! Já to vím!
Naše identita je zahalena tajemstvím, stejně jako naše místní příslušnost. Nesmíme takhle veřejně vyvalit, odkud jsme! Pro zasvěcené to bude příležitost k pozvednutí pravého koutku úst.

kabinet_2Dobrá tedy… Co vás přinutilo „v Kozojedech“ udělat kapelu, navíc kapelu přece jen se vymykající domácím tradicím? A u této odlišnosti setrvat po celou dobu?
Myšlenka založit tento „sbor ochotníků z Kozojed“, jak nás nazval kamarád, vznikla na základě „hladu“ po představení, které by zahrnovalo jak originálně ztvárněné melodie a postupy známé z praskajících vinylů, tak vizuální prvky. Myslím, že to není o setrvání, ale pokračování v něčem, co nás baví, u čeho můžeme odhodit masku… vlastně nasadit… a uvolnit se. Protože v Kabaretu je vše povoleno.

Zdá se, že část tohoto rozhovoru tvoří i jistá mystifikace. Myslíš si, že se s ní dají lépe přežít dnešní časy, které originální tvorbě příliš nepřejí?
Mystifikace je součástí každého života a jednou z nejstarších strategií k přežití. V našem případě lze vnímat role a postavy interpretů, čili naše smyšlené příběhy, a netřeba je konfrontovat s realitou. Neočekáváme čestné tituly zasloužilých umělců, jsem rád, že se nám daří fungovat na úrovni kamarádů, držet naše soukromí dál od fiktivních postav a nedělat z Kabaretu výkrmnu pro naše ega.

Foto: Věra Drápalová

Přidat komentář