Ani veselé, ani teskné, spíš rozjímavé poetické písničky ve folkovém modu Laurel Canyon 60. let. Akorát že s banjem, uprostřed autorčiny osobní krize identity a s přáním: najít cestu domů. „Abych lépe porozuměla své rodině a sobě samé. Prostě jsem to potřebovala.“ Autoportrétní album představuje pro kanadskou písničkářku po výtečném Nine Pin možnost lépe porozumět vlastním kořenům. Pro nás posluchačský zážitek.
První šok zažila v Západní Virginii, kam odjela studovat apalačskou hudbu, po boku členů tria Carolina Chocolate Drops: černochy s nástrojem symbolizujícím bělošský bluegrass tu těžko vydýchávali i v roce 2013. Druhý přišel nedávno: otec, který ve čtrnácti letech utekl z karibského ostrova Grenada do Kanady, se dceři otevřel a vyprávěl o dětství a americké invazi, drtící v zárodcích novou komunistickou diktaturu. Sedla na první letadlo a těsně před smrtí stihla poznat grenadského dědečka.
Kaia neskládá vzrušivě rytmickou hudbu, ani nepřemýšlí, kde začíná jemný melodický folk a končí country pop s banjem a steelkou, stěžejní je pro ni nálada písní – nosičů grenadských a rodinných zážitků. Nemusí se nám líbit vsuvky otcova vyprávění, jakkoliv ve vzpomínkách zajímavé, do Kainy mozaiky životní reflexe prý ale patří. S kytaristkou Christine Bougie a producentkou, soul-bluesovou písničkářkou Erin Costelo, v titulní skladbě straní i jazzu, v à cappella Hydrants se od něho také moc nevzdalují, zato francouzsky zpívaná La Misère (jediná převzatá, vybraná z archivu Smithsonian Folkways) má blízko ke calypso.
Kainy texty – odstíny prožitků, reflexí, úvah a komentářů – jsou velký oříšek a ty, co je pouze vnímají, nadchnou hlavně blahodárné melodie a shůry požehnání celé kapely proměnit je v magnety. Z přesily nejpřitažlivějších – New Colossus, Canyonland, Starry Day nebo Heavenly Track – vytáhněme temné závěrečné poselství Poets Be Buried: zpěvaččin soucit nad lidmi co musejí prožívat dnešní časy.
Smithsonian/Folkways 2018, 42:44