Kamasi Washington a jeho boj proti nevědomosti

Saxofonista, skladatel a producent Kamasi Washington začínal jako vyhledávaný sideman, který spolupracoval s jazzovými hvězdami (Wayne Shorter, Herbie Hancock), ale také s umělci jiných žánrů (Kendrick Lamar, Snoop Dogg, Lauryn Hill).

Po několika sólových albech vydaných vlastním nákladem na sebe v roce 2015 upozornil téměř tříhodinovým projektem The Epic, který mu vynesl přední příčky ve výročních žebříčcích uznávaných časopisů a pověst možná největšího objevu na jazzové scéně za poslední roky. Sedmatřicetiletý hudebník mohutné postavy se představí 23. května v pražském Divadle Archa. Hrát bude mimo jiné skladby z napjatě očekávaného alba Heaven And Earth (vyjde v červnu) a právě o něm jsme s Kamasim Washingtonem hovořili po telefonu přes oceán.

Kamasi, když sleduji vaše nahrávky, mám dojem, že vás musí bavit vytvářet velká konceptuální díla. Nebo se pletu?

Nepletete, je to tak. Rád se ponořím do práce na velkém projektu.

Přesto se vaše poslední dvě nahrávky od sebe velmi liší. Loni vám vyšlo půlhodinové EP Harmony Of Difference a nyní v červnu se na trhu objeví nové album Heaven And Earth, koncipované jako dvě CD nebo čtyři vinyly. Je pro vás náročnější pracovat na tak rozsáhlém albu, nebo spíše zhustit nápady do šesti spolu navzájem souvisejících skladeb?

U těchto dvou alb nejde ani tak o délku, ale spíše o to, že každé z nich mělo úplně jiný důvod vzniku. Harmony Of Difference jsem původně vůbec nezamýšlel jako album. Je to dílo, které jsem tvořil pro expozici bienále newyorského Whitney Museum of American Art, a je to tedy svým způsobem dílo na objednávku. Náročnost je v obou případech rozdílná, ale samozřejmě těžší je vytvořit „dlouhé“ album, zabere to rozhodně více času.

Říkáte, že dvojalbum Heaven And Earth ukazuje na jedné straně svět, jak jej vidíte navenek, a na straně druhé váš vnitřní svět. Který z těchto dvou světů se vám hudbou popisoval lépe?

Oba tyto světy pro mne byly zajímavé. Někdy je ale docela těžké uvědomit si, který z nich je vlastně který. Naše jednání navenek a to, co prožíváme, totiž většinou probíhá současně, a ne vždy je úplně jasné, co prožíváme ve skutečnosti a co je jen naše představivost. Náš mozek kontroluje a upravuje to, co vidíme a slyšíme. A právě to je téma, které mě zajímá – naše schopnost přizpůsobovat si svět kolem nás k našemu obrazu. Anebo jinak – snažil jsem se porozumět tomu, jestli si my přizpůsobujeme svět, nebo si svět přizpůsobuje nás. Děje se obojí, ale jde o míru, v jaké k jednomu nebo druhému dochází.

To byl koncept, který jste si vytyčil hned na začátku práce, nebo písně zpočátku vznikaly spontánně?

Ta práce byla spíše spontánní. Každá jednotlivá píseň vznikla z jiných pohnutek, měla jiný inspirační zdroj. Teprve poté, co jsem měl několik písní napsaných, jsem si uvědomil, že celým projektem prostupuje tato myšlenka duality, dvě strany toho, čím jsem. Došlo mi to až asi v polovině práce na albu, předtím jsem prostě jen psal písně, které jsem pak poskládal za sebe, a teprve tak vznikla jednotná myšlenka celého díla.

Vedle vaší autorské tvorby obsahuje album i dvě převzaté skladby – filmovou Fists Of FuryHub-Tones od trumpetisty Freddieho Hubbarda. Proč právě ony dvě?

Důvod je u každé z těchto písní jiný. Skladba Fists Of Fury pochází z jednoho mého oblíbeného filmu s Brucem Leem. Mám ji rád, zhmotňuje pro mne myšlenku života jako neustálého boje. Tak totiž sám život vnímám a prožívám – ne nutně jako boj ve smyslu fyzického násilí, ale člověk neustále zdolává nějaké překážky, čelí výzvám a tento boj nikdy nekončí. Skladbu Hub-Tones jsem zařadil z jiného důvodu. Opět to souvisí s tím, že si sami formujeme svůj svět kolem sebe. Každý z nás má svůj malý svět, který je vymezen tím, co žijeme a co o sobě víme. Já jsem si například uvědomil, jak je důležité znát svou vlastní historii, vědět, kdo jsme a odkud jsme přišli. My Afroameričané máme zpřetrhané vazby, neznáme své kořeny a prostředí, z kterého jsme do Ameriky přišli. Byli jsme ochuzeni o velkou část vlastní historie. Vím, že pocházím z Afriky, ale netuším, z které konkrétní země byli mí předkové. Neznám je. A tak jsem si vypůjčil skladbu od Freddieho Hubbarda, jednoho ze svých příbuzných, které znám. Africký rytmus té skladby mě propojuje s mými předky, o kterých vím, i s těmi, které neznám. Podle mne je totiž důležité, aby člověk znal své kořeny, věděl, odkud je. Na druhou stranu, protože nevím, z které konkrétní africké země pocházím, mohu za svou vlast považovat celou obrovskou Afriku.

Studoval jste etnomuzikologii. Co bylo to nejdůležitější, co vám škola dala?

Především mi otevřela mysl a ukázala mi různé možnosti, jak můžeme hudbu hrát a jak o ní můžeme přemýšlet. Vždyť na celém světě vzniká tolik zajímavé hudby, kterou tvoří rozdílní lidé z různých míst. A je tolik způsobů, jak může hudba fungovat, různé možnosti práce s tóny, se stupnicemi, s využitím hudby. Studium mi tedy nabídlo nové možnosti, novou inspiraci a dalo mi svobodu při mé vlastní tvorbě.

Využíváte tedy konkrétní poznatky ze školy při aranžování nebo komponování?

Ano, určitě. Souvisí to i s tím, že čím víc různorodé hudby člověk poslouchá, tím bohatší možnosti se mu nabízejí při vlastní tvorbě. Když tedy komponuji, snažím se přitom poslouchat písně a zvuky z celého světa a inspirovat se jimi.

V jednom rozhovoru jste také řekl, že nové album prozkoumává vaši reakci na současný globální chaos a nabízí vize do budoucna. Cítíte z „globálního chaosu“ úzkost?

Na svých cestách se setkávám s lidmi z celého světa. Poznávám různé kultury, a přitom si uvědomuji, že všichni lidé, které potkávám, mají společné přání – aby byl svět krásným místem k životu. A jedna ze základních myšlenek mého alba je, že nemůžeme čekat, až za nás někdo svět krásným udělá. Ve skutečnosti to musí dělat každý z nás sám za sebe. Stačí sedět chvíli u internetu, abychom zjistili, kolik bolesti a utrpení máme přímo na dosah. A já chovám naději, že si lidé uvědomí, že mohou dělat i drobné dobré věci a tím začnou svět měnit.

Další vaše slova, která mě zaujala: „Rasismus, sexismus, bigotnost… To všechno jsou naučené vzorce chování. Člověk proti nim musí cíleně bojovat, protože skutečným kořenem našich problémů je nevědomost.“ Co můžete jako umělec proti této nevědomosti dělat?

Myslím, že hudba je velmi dobrý nástroj k posilování empatie. A empatie je ten nejlepší způsob, jak bojovat proti této nevědomosti. Abych věděl, co druhý člověk zamýšlí, měl bych jej opravdu znát a vytvořit si k němu nějaký vztah. A právě v tom nám hudba může pomoci. Hudba lidi spojuje. Další věc pak je, že prostřednictvím své tvorby mohu lidem nabídnout konkrétní myšlenky, otevřít jejich mysl konkrétním konceptům a nápadům, a tak opět bojovat proti nevědomosti a omezenosti.

Hovoříte o těchto tématech s lidmi při koncertech, nebo necháváte mluvit především hudbu samotnou?

Dělám obojí, trochu mezi písněmi mluvím, ale nejsem při koncertech příliš hovorný. Doufám, že hudba se dokáže vyjádřit sama za sebe dostatečně. Na druhou stranu, i když se snažím, aby moje hudba byla co nejsrozumitelnější, někdy je nutné posluchače nasměrovat, něco jim vysvětlit.

Zajímavé téma nabízí i zmíněné loňské EP Harmony Of Difference. Začíná pěti skladbami jako pěti aspekty jedné věci, které se ve finálové, téměř čtvrthodinové písni Truth všechny propojí do velké syntézy. Jak ten projekt vznikal? Co bylo na jeho počátku?

Na začátku bylo těch prvních pět skladeb. Nebo vlastně ne… Úplně na počátku byla vlastně idea celého alba. Chtěl jsem vytvořit dílo založené na myšlence jednoty. Napsal jsem tedy pět písní, které jsem pak spojil dohromady, a tak vznikla úplně nová skladba. Když se spojí několik pohledů na tutéž věc, dostaneme „pravdu“, Truth. Takže mohu vlastně říct, že jsem po celou tu dobu psal „pravdu“, která v sobě zahrnuje pět původních písní.

Na této půlhodinové nahrávce využíváte skladatelskou techniku kontrapunktu, která je typická pro starou evropskou hudbu. Inspiroval jste se evropskou starou nebo klasickou hudbou už někdy dříve?

Ano. Zmínil jste, že jsem studoval etnomuzikologii, ale mým hlavním oborem byl jazz a kompozice. Kontrapunkt je samozřejmě důležitý v evropské klasické hudbě, ale jedná se o metodu, která se objevuje v různých hudebních žánrech. Při kompozici jej využívám, pomáhá mi v tom, že melodie, které skládám, drží pohromadě.

Co budete hrát v květnu v Praze? Zaměříte se na nové album Heaven And Earth, nebo to budou i starší skladby?

Bude to směs všeho. Snažím se být otevřený a vydávat se při koncertech na různé strany. Protože ale mám nové písně a jejich hraní na veřejnosti mě vždycky baví, budu určitě hrát i je. Současně se však nechávám inspirovat místem, kde vystupuji, i konkrétním okamžikem, a to vše ovlivňuje to, co pak dělám s kapelou na pódiu.

Nové album vyjde v červnu a mně je jasné, že je asi brzy se ptát, co přijde po něm. Přesto to ale zkusím. Rýsuje se vám v hlavně už nápad na nějaký příští projekt?

Mám plno nových písní, které jsme ještě nehráli, ale v tuto chvíli mě opravdu zajímá především nové album. Vždyť je to spousta materiálu, který jsem se svou kapelou sice zaznamenal ve studiu, ale od té doby jsme jej ještě téměř nehráli. Na aktuálním turné se tedy soustředíme na tyto písně, a i když se mi už v hlavě rodí další nápady, v tuto chvíli je pro mne důležité především album Heaven and Earth.

Přidat komentář