Kamasi Washington – Praha, Palác Akropolis, 7. 7. 2019

Novodobý guru – pro něj tohle označení sedí – losangeleské scény se vrátil do Prahy po pouhém roce a měl plný sál. Jistě v tom hrálo roli Kamasiho mediální „málem přeceňování“ (tedy v médiích světových, která samozřejmě zdejší jazzový fanda googluje). Ale především se globální šeptandou dávno rozneslo, jak skvělou atmosféru dokáže Kamasi Washington na koncertech vytvořit. Od první noty koncertu, zahájeného na minutu přesně, působilo vše euforicky a pozitivně, přitom bez předstírání, prostě díky naturelu kapelníka. Kamasiho muzika je přístupná, chytlavá, protkaná funkovými groovy a soulovými „háčky“, přitom nikoliv levná. Sóla a improvizace měly švih, nikdy nesklouzly do kecání o ničem, dokonale vygradovaly téma a hurá za dalšími dobrodružstvími.

 

Kamasiho koncertní kapela nesupluje mnohdy monumentální (místy málem bombastický) sound studiových nahrávek. Ale ne, že by nedokázala impozantně zaplnit zvukové spektrum, jak prozradil už kus Street Fighter Mas. Ovšem třeba „hitovou“ filmovou píseň Fist Of Fury pojali muzikanti oproti verzi z desky záměrně kontrastně. Decentně a průzračně, tedy s výjimkou divokých gradací kapelníkova tenoru. Místo chorálů se do textu soulově pokládala zpěvačka Patrice Quinn a bylo to akorát. Komu je tahle melodie a jí podobné protivná (jako mně), možná nestačil (jako já) zírat, jak vkusně vše dopadlo. Se stejnou přesvědčivostí, s jakou „staří“ jazzmani dělali standardy a svrchovanou klasiku z muzikálových šlágrů.

 

Hru samotného Kamasiho asi už netřeba vychvalovat, platilo vše o sytém tónu, vášnivosti i logice rozvoje témat a schopnosti vyždímat z motivu maximum. Famózní byli všichni hráči. Bubenické extempore uvedl kapelník stejnými slovy, jako na řadě dohledatelných koncertních záznamů: „Prozradím vám tajemství, miluji bicí. A v kapele mám dva nejlepší bubeníky na světě.“ Superlativy obvykle čímsi zavánějí, ale jak Thundercatův brácha Roland Bruner Jr., tak Tony Austin jsou virtuózní hráči. Neuvěřitelný je ovšem i kontrabasista Miles Mosley. Plavmo střídal hráčské techniky včetně procítěné hry smyčcem, pohrával si se zkreslením a řadou efektových stomp boxů (krabiček), nikdy však nepřepepřil. Tvářil se přitom jako příslušník pučistické bojůvky, ale hudba prozradila dušičku citlivou. Klávesista Brandon Coleman zvládal vše harmonicky kotvit až k náznakům oné epické zvukové mohutnosti. Zároveň nezaostával v sólech, dobarvených občas pomocí kytarového kvákadla (klasické „hendrixovské“ cry baby). Trombonista Ryan Porter právem uzurpoval značnou část pozornosti. A když se s flétnou přidal kapelníkův táta Rickey Washington, zbožně naslouchal i samotný Kamasi.

 

S jistotou došlo i na Kamasiho pozitivně mravoučný proslov o tom, jak jsme každý nezaměnitelné individuum, ale zároveň všichni stejně krásní. Proč vlastně ne, v dnešní době je i zdánlivé samozřejmosti asi třeba opakovat. A pokud by Washington zase za rok zopakoval i takhle výtečný koncert, jedině dobře.

Přidat komentář