KARDA ESTRA: Infernal Spheres

Kinematografie bude zřejmě prvním termínem, který člověka napadne při poslechu jakéhokoliv alba kapely Karda Estra vedené anglickým skladatelem a multiinstrumentalistou Richardem Wilemanem, jakož i jeho sólových projektů či mnohých odnožných participací. Od konce 90. let Karda Estra vyvíjí velmi osobité a zvláštně opojné druhy hudebních sdělení, evokujících akcenty množství jakýchsi „mentálních filmů“. Byť je v bookletech, z velké části instrumentálních alb, často coby možný návod k poslechu popsán příběh, místopis či pocity, netřeba se psaným doprovodem nechat vést, obrazy i sekvence ve fantazii posluchače nabíhají samy od sebe s intenzitou úměrnou sledování filmového díla. „Čerpám ze široké škály stylů a technik, jež se mi při komponování přirozeně propojují. Miluji psaní pro orchestrální nástroje, vytváření smyček, zapojování nejrůznějších perkusí, experimentování. Obecně bych řekl, že Karda Estra zní nejblíže hudbě skladatelů soundtracků. Ti také pracují s širokou instrumentální rozmanitostí a množstvím textur.“ Je to tak. Ne darmo si v roce 2002 Wilemana s Karda Estra přizval ke spolupráci významný ruský skladatel experimentální elektronické, elektroakustické a filmové hudby Artěmij Artěmjev na desku Equilibrium.

Jedenácté album Infernal Spheres navzdory svému pekelnickému názvu předkládá zejména snové krajiny. Po úvodním dvouminutovém pastorálním intru Prelude to a Dark Vortex následuje devět malých neoklasicky vystavěných symfonií, v nichž tu a tam zaznívají úkroky k fusion i „barovému“ jazzu (The Fermi Paradox), ozvuky s evokací filmů francouzské nové vlny (Solar Rivera či Free Fall on Tyche) nebo prastarých sci-fi filmů (Legacy of Theia). Ve zvláštně rytmicky strukturované – neb rytmiku obstarávají cembalo, dulcimer, citera, preparovaná kytara a basa – Kklak! s hobojem v hlavní roli dá vzpomenout na překrásně klenuté skladby nezapomenutelné Lindsay Cooper. Mimoděčné náznaky (leckde snad zaslechnutých) filmových score na Infernal Spheres nenásilně proběhly melancholickým mlýnkem jménem Richard Wileman.

Prozkoumáme-li obal alba, Slunce a planety jsou sice seřazeny správně, ale… Zdá se, že existuje ještě další planeta! Že by onen záhadný Ceres? Více než 5000 let ji coby „tajemnou dvanáctou planetu“ znaly všechny staré civilizace. Malé těleso mezi drahami Marsu a Jupiteru po jeho objevení v roce 1801 označili za planetu, aby ji nejistí vědci brzy ze seznamu na sto padesát let vyřadili a pak v roce 2006 kompromisně nazvali trpasličí planetou. Krásná, jeden a půl minuty kratičká kompozice, v níž rozpráví jemně brnkavá akustická kytara se strašidelným hobojem, stimuluje, stejně jako celé album, naši zvědavost. Množství tradičních i méně tradičních nástrojů – kytary, klavír, basklarinet, hoboj, trombóny, saxofony, housle, bicí, trubka, buzuki, rastrophon, dulcimer i zpěv – v nás zachovává jádro organické zemnosti, přičemž instrumentace se snaží reprezentovat nejpřirozenější věc ze všech – fyzikální zákony. Intelekt ovšem ponouká propátrávat věky zasuté kolektivní nevědomí. Tajemství.

Believers Roast, 2017, 43:35

Přidat komentář