Už na svém debutu Generácia Y (2013) se Katarína Kubošiová alias Katarzia představila jako vypravěčka výrazné barvy hlasu, zajímavé dikce a silných témat. Na novince Agnostika své kvality dále rozvíjí a přidává k nim pestřejší aranže – ve spolupráci s několika výbornými muzikanty, kteří vytvářejí vícevrstevnou doprovodnou kapelu. Sama autorka si vedle svého typického zpěvu (lze jej zapsat do not, ale současně má blízko k mluvené řeči) vyzkoušela i rap. A kromě kytary hraje na různé syntezátory a další klávesové nástroje, což její písně zdánlivě posouvá od folku k popu. Jenže o žánry tu nejde. Zpěvačka pouze rozevírá paletu svých vyjadřovacích prostředků, přičemž se jí velmi dobře daří propojit hudební doprovod s textem, ať už je sama součástí kapely, nebo „pouze“ zpívá. Různé varianty doprovodných sestav (například Albert Romanutti na rhodes, Milan Cimfe na kytarové efekty, Vladko Mikláš s kytarou a Lukáš Mutňanský na basu ve Všetko sa mení nebo zpěvačka s kytarou a basová linka Marka Minárika v Kto som) propojuje Martin Valihora, jeden z nejlepších bubeníků nejen na Slovensku. V jednotlivých písních dokáže zvolit přesně tu barvu a intenzitu úderů, aby deska působila pestře a přitom kompaktně.
Album Agnostika je zvláštní v tom, že ani po několikerém poslechu nelze rozhodnout, který nástroj je pro jeho celkový zvuk nejvíc určující. Mohou to být právě bicí Martina Valihory, mohou to být různé varianty klávesových nástrojů a syntezátorů a stejně tak dobře to může být i basa. Vždyť například v písni Básnici, paradoxně jedné z nejméně poetických na albu, excelují hned tři basisté a například Rasťo Uhrík, ostřílený z koncertů Jany Kirschner i ze svého patnáctiletého působení v kapele Vertigo, zde má právem své místo. Především je však důležité, že žádná z písní není aranžérsky překombinovaná, ženský hlas je zřetelný a zůstává po celou dobu nositelem významu.
Přitom významotvornou roli mají v Katarziině případě nejen samotné texty, ale i způsob jejich přednesu. Píseň Nevadí je typickou ukázkou toho, že Katarzia se nesnaží zpívat hitově, její písně nemají nutně slogany, které odchytíte při prvním poslechu, neoslní klenutými melodiemi. A přitom nás její hlas občas překvapí nezvyklým intervalem a po celou dobu okouzluje lidskostí se zdravou kapkou drzosti. V textech Katarzia popisuje své pocity a příběhy do posledního detailu. Neznamená to však, že by posluchači nenechávala prostor pro fantazii. Její obrazy, metafory i propojení několika jazykových rovin umožňují při dalším a dalším poslechu objevovat nové souvislosti.
Několik příkladů? Tak třeba mezi IT termíny v úvodní písni Milovať s hudbou autorka rozptýlila pár slov s erotickými kontacemi (silikón, štetky), které nakonec podtrhují cudnou pointu vyjádřenou refrénem („Budem sa v noci milovať s hudbou“). Následující Srnka začíná zdánlivě banálním příběhem „Na diaľnici leží srnka zranená“ – vždyť kolik písničkářů má píseň o tom, jak přejeli nějaké zvíře (Vlasta Redl, Jiří Dědeček, Slávek Janoušek…)! Jenže Katarzia, neovlivněna českým folkem, událost rozvíjí přes symbolickou rovinu („Cez cestu prebehla nám čierna mačka“) a dostává se ke konkrétnímu a nepoetickému varování („Na diaľnici leží žena zranená. […] Nehraj sa s mobilom v aute“). Jedním z nejkrásnějších textů je Mont Blanc s nádhernou slovenštinou („Balím sa do pančúch“) a se silným obratem „Slova sú mätúce sneh neunesú“, kde slovo „mätúce“ mate tím, že zároveň evokuje sněhovou metelici. Zcela jiný žánr pak představuje rapovaná Princezná Lolita, která sice jako celek nedosahuje úrovně některých jiných textů, ale minimálně závěr („Či si to lajsneš vstúpiť do mojej únie / Keď si vstúpil do NATO“) stojí za to, a to i v kombinaci se závěrečnou klidnou písní Rozprávkar s verši „V Európe už na únik pas netreba nám“ a „Prečo si už tak zriedkavo voláme / Je to spôsob obrany.“ Hned vedle na fotografii běží Katarzia s telefonem u ucha. Asi se právě brání. I to je součást jejího silného příběhu…
Slnko Records, 2016, 45:22