Kavry, kosti, kůže, co proti nim chudák Dylan zmůže?

Pokud by si někdo dal zřejmě neproveditelnou fušku se spočítáním veškerých verzí Dylanových songů jiných interpretů, což by ovšem bylo třeba neustále upgradovat, neboť další a další se vynořují z nejrůznějších koutů planety snad co týden, došel by určitě k závratnému číslu. A kdyby existovaly takové statistiky tvorby jiných tvůrců nevážné sféry, dost pravděpodobně by se ukázal dylanovský součet jako vůbec nejvyšší. Nejen kvůli tomu, že je jeho autorská písňografie za zhruba šedesát let dosavadní kariéry tak unikátně objemná. Ale hlavně proto, že jde o rovněž ojedinělou rovnováhu kvantity a kvality. Jinými slovy, slabé a k předělávkám tudíž nevybízející Bobovy songy aby špendlíčkem hrabal. Následující řádky jsou jakýmsi vyzobáváním coverů něčím pozoruhodných nebo důležitých. A spíš vzniklých v posledních dekádách. I když nikoli výhradně. S vědomím neúplnosti a opomenutí. Asi i, pardon, trochu subjektivní selekce. Což se týká rovněž upozornění na podstatnější alba zasvěcených výhradně bardově kreativitě. I těch je požehnaně. Jednotlivých umělců, anebo poct s vícehlavou účastí. Pisatel tudíž prosí o čtenářovu laskavou shovívavost. Nicméně si už kasá rukávy.

 

I s Dylanem chaběji obeznámení zřejmě zaslechli, že počínaje druhým albem The Freewheelin’ Bob Dylan (květen 1963), už téměř cele autorským, se začaly jeho písně rychle objevovat v repertoárech spřízněných duší newyorské folkové scény. Ale nejen jich. Inspirována v Československu opatřitelnou malou deskou východoněmecké firmy Amiga s Marlene Dietrichovou nahrála středoproudová vokalistka Judita Čeřovská, dáma střihu spíše prvorepublikového, Blowin’ In The Wind coby Jen vítr to ví a mlčí dál (1965, text Zdeněk Borovec). A zapsala se tak pro všechny časy zlatým písmem coby první Dylanova tuzemská interpretka. Později vznikly verze s jinými texty, Matuškova a Boba Frídla. Mimochodem, Čeřovská si osedlala také druhou píseň z onoho Marlenina oboustranně německy zpívaného singlu, režimem jistě vlídně schválenou protiválečnou Where Have All the Flowers Gone Dylanova počátečního podporovatele Petea Seegera, tedy Řekni, kde ty kytky jsou se slovy Jiřiny Fikejzové. To jen pro pořádek. Kam patří i zmínka, že Blowin’ In The Wind přečkala bez větší úhony neuvěřitelnou spoustu variant. Mezi neznámější patří tehdy -náctiletého Stevieho Wondera (1966), ale vznikla dokonce i Ellingtonova jazzového big bandu a tenorsaxofonisty Stana Getze.

A když jsme nasáli českou stopu: na přelomu let 1966–67 hrávala a o rok později natočila na jediné album legendární pražská kapela The Matadors It’s All Over Now, Baby Blue. Jíž ale znala a aranžmá do mrtě převzala od svých oblíbených belfastských Them, kde frontmanoval rázný mladík skvělé budoucnosti Van Morrison. Viktor Sodoma s The Matadors zůstal u angličtiny, ale z počeštěných dylanovek staršího data je určitě nejznámější Časy se mění (The Times They Are a-Changin’, Golden Kids), vydaná ve dvou textově mírně odlišných verzích, druhá po cenzurním zásahu za úsvitu normalizace. Autor textu Zdeněk Rytíř byl ovšem celoživotním Dylanovým obdivovatelem. Jeho Jako solnej sloup (Like A Rolling Stone) doslova zdomácněla díky Petru Kalandrovi (ještě přijde na přetřes) a později Rytíř napsal zdařile několik převodů například pro Petra Spáleného: Houpací síť (You Ain’t Goin’ Nowhere), nebo Muž dal jména všem zvířatům (Man Gave Names To All The Animals).

Ptácy, Duane a Ýg

Ale zpět k ranému Dylanovi, jehož písně hrávali po klubech a zařazovali na desky mnozí i následně významní. Vedle Seegera, Joan Baezové a řady dalších například mládenci z kapely The Byrds. S využitím elektrické dvanáctistrunky Rickenbacker (zaujati příkladem nevšedně znějícího sólíčka George Harrisona v Hard Day´s Night) pojali po svém Mr. Tambourine Man a vyšplhali tak roku 1965 na úplný vrchol hitparády USA i UK. Bomba ve folkrockovém světě a náznak, že drtivé britské invazi lze vzdorovat i od amerických břehů. Stejnojmenné album obsahovalo ještě Spanish Harlem Incident, All I Really Wanna Do a Chimes Of Freedom. Souběžně s The Byrds, kteří se k Bobovi vraceli i později, natočila výhradně s Mistrovými písněmi (a to je také možná primát) album Odetta Sings Dylan úžasná folk-bluesmanka Holmesová. Umělecky užívající toliko křestní jméno.

Tehdy se zjevila také nečekaná záležitost, LP Duane Eddy Does Bob Dylan, kde mistr takřečeného twangu, zjednodušeně řečeno silové hry prsty na elektrickou kytaru, vyvolávající zvlášť na basových strunách pocit probíhající vibrace, zpracoval sérii Bobových písniček jako instrumentálky. A Dylana evidentně potěšilo, že ho taková muzikantská persona nebere pouze jako nějakého kňouravého básníka s kytarou.

Skočíme-li ještě stále téhož roku na evropský kontinent, vidíme jasně ovlivněného debutujícího Donovana v Británii, který se ale hned soustředil na vlastní nápadité songy. Zatímco za kanálem se romantický fešoun Hughes Aufray, u nás zanechavší nesmrtelnou stopu skrze Sbohem, láskoSlavíky z Madridu s Waldou, obdivem k Bobovi nijak netajil. Jak dokládá LP Aufray Chante Dylan. A ještě na už postarší kolena se ke kruciální hudební lásce hlásil dalšími deskami.

Počiny a poklesky

Už padlo jméno fatálně exotické krásky s nevšedním hlasem, rozechvělým přednesem a vůbec muzikálním nadáním Joan Baezové. Možná trochu přispěvší k prvotnímu rozmachu Dylanovy pověsti a možná se s ní i trochu svezevší. Ale interpretkou mu v oněch časech byla oddanou a báječnou (jejich milenecký vztah pomiňme), a i když Bobeš definitivně práskl dveřmi za akustickým folkem, což Joan možná neranilo tolik jako jeho nyní už trvalý distanc od politických akcí, vydala roku 1968 LP Any Day Now: Songs of Bob Dylan, jedno z prvních věnované pouze jeho tvorbě a neztenčeně působivé. Z porůznu rozesetých verzí jeho písní sestavila později několik kompilací.

Před koncem divokého osmašedesátého také vznikla ikonická miniperla v podobě Hendrixova gruntovního překopání původně nenápadné folkrockovky s enigmatickým textem All Along The Watchtower z Dylanova autorsky nabitého John Wesley Harding (1967). Jimi, jemuž ještě jako neznámému klubovému kytaristovi silně imponovalo Dylanovo afro na palici, ji zařadil na dvojalbum Electric Ladyland a tříakordovou věc posunul do vyšší sféry. Což muselo autora rozjařit a od té doby All Along… provedl také nesčetněkrát naživo, a vždycky aspoň trochu pod dojmem dílka Hendrixovy božské ruky.

Spíš kuriozitou než čím jiným je Bobovo mimoděčné zduchovnění dávno před jeho křesťanskou etapou afroamerickým sborem, tedy albem The Brothers And Sisters of L.A.: Dylan’s Gospel (1969). Zpívá to na něm těm sestrám a bratrům pěkně, o to nic, ale ňák to nemá koule, nebo co. A ty jako by scházely ve studiu i britským The Hollies, do té doby výborné kapele (Hollies Sing Dylan, 1969), jíž ale zrovna opustil zásadní Graham Nash a přidal se v Kalifornii k Davidu Crosbymu (dříve The Byrds) a Stephenu Stillsovi, čímž vznikla zaslouženě opěvovaná sestava tenkrát oblíbené kategorie supegroups.

Pokud by si někdo dal zřejmě neproveditelnou fu . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář