Každý úplněk musí vyjít nový Full Moon

Foto: Andrea Petrovičová

Hudební měsíčník Full Moon slaví letos desáté výročí vzniku. Naše UNI s ním má dlouholeté blízké vztahy včetně například společné účasti na festivalech a podobných akcích. Máme také před sebou první společný počin: festival UNIMOON, který se uskuteční 12. září v pražském Kaštanu, kde tři scény (dvě open air, jedna vnitřní) ožijí hudbou deseti kapel, na kterých se dramaturgicky oba naše časopisy shodly. Nebudu zastírat, že se s šéfredaktorem Full Moonu MICHALEM PAŘÍZKEM dobře známe, často se vídáme, jsme kamarádi. Proto se taky omlouvám za možná trochu familiárnější styl následujícího rozhovoru, než bývá zvykem.

Poprvé jsme se nejspíš museli vidět v baru Žlutá pumpa, já před barem a ty za ním. Ale vůbec si tě z té doby nepamatuju.

Podle mě jsme se tam nikdy nepotkali, protože by to pravděpodobně skončilo až v brzkých hodinách buď tam, nebo někde v okolí u Jamesona…

Je fakt, že já tam zas tak často nechodil. Přesto: jak se barman dostane k hudební novinařině?

To bylo celkem prozaické, já k tomu inklinoval už mnohem dřív. V roce 1990 jsem sepsal report z novoročního koncertu U2, který se odehrál 1. 1. 1990. Určitě si na to vzpomeneš. Bono byl tehdy ještě trochu normální, nebo jsme možná ještě nevěděli, jak bláznivej by mohl být, a on tam mezi jinými zeměmi, kde se odehrály politické změny, jmenoval i Československo.

Počkej, a tys na tom koncertě byl?

Samozřejmě že ne. Ale buď dávali přímý přenos nebo záznam v rádiu. A já už tehdy věděl, že se chci hlásit na žurnalistiku, tak jsem ten report odnesl do Mladého světa. Čekal jsem na Romana Lipčíka, kterej přišel až po několika hodinách, řekněme, že trochu unavenej, nicméně si tam se mnou na chodbě sedl, vzal si ode mne cigaretu, přečetl si ten můj elaborát, řekl, ať na žurnalistiku zapomenu, vyžebral ode mě další dvě cigára a odešel pryč. A tohle všechno se odehrálo samozřejmě dávno předtím, než byla Žlutá pumpa založená.

Tohle mě hodně zajímá, osobně to neznám. Měl jsem hudbu rád, četl jsem o ní, ale nikdy mě nenapadlo, že bych o ní i sám psal. Tys to měl evidentně jinak.

No jo. Mě zajímalo psaní obecně. Hudba se k tomu přidala. A tak jsem dělal zkoušky na žurnalistiku, dokonce dvakrát, pokaždé jsem se u ústních pohádal s tím samým člověkem. Tak jsem šel pracovat do tiskárny, což mě docela bavilo. Ale hudbu a psaní o ní jsem sledoval pořád, četl jsem všechno, co tady vycházelo, samozřejmě včetně UNI. A z Rock & Popu tak do roku 2000 asi neexistovalo číslo, které bych si nekoupil, přičemž některá čísla jsem si musel pořídit dokonce několikrát, protože jsem je někomu půjčil a ten už mi je nevrátil. Ale všechno jsem to sledoval jako fanoušek, nenapadlo mě, že bych někdy něco takového doopravdy dělal.

Zamluvili jsme tu Žlutou pumpu.

Tam jsem začal dělat tak někdy v roce 2001. Z nějakého důvodu, který neznám, tam tehdy prakticky denně chodila poměrně velká část tehdejší redakce Lidových novin včetně našeho společného kamaráda Filipa Horáčka. A ten je v mém příběhu docela zásadní postavou. Já totiž v kterékoli hospodě jsem dělal, vždycky jsem tam pouštěl spoustu hudby, často věci, které dost lidí rozčilovaly. A právě s Filipem jsme tam vedli hodně dlouhých rozumů o hudbě. On pak z Lidovek odešel, začal dělat v časopise Čilichili a jednou za mnou přišel s tím, že když pořád vedu ty chytrý řeči, mám začít psát. Což se stalo. Pak jsem na základě další známosti ze Žluté pumpy začal psát i do Nedělního světa, tam už dokonce i o filmech, a pak to šlo rychle: Týden, Aktuálně, Freemusic, nějaké texty v Reflexu… Už to samovolně běželo.

Stane se ti někdy, že se ti dostane do ruky nějaký tvůj článek z té doby?

No jo, to je objektivně tragédie. Samozřejmě jsou nějaké návyky, které člověk nemá a časem se je naučí, ale myslím, že to bylo do značné míry dáno i stavem tehdejších médií. Nebyl čas na pořádnou redakci, práci s textem nebo autorem. Někteří to asi nepotřebovali, já rozhodně ano.

Myslíš, že ses postupem doby nejen učil řemeslo, ale změnil se i tvůj styl?

To je vždycky dáno kontextem, tím, kde člověk působí. Ono se to ale mění i díky tomu zlepšujícímu se řemeslu, člověk je odvážnější, troufne si na formy a žánry, které by si dřív nedovolil.

Každý ví, že Full Moon založila Jana Kačurová Grygarová alias Apačka. Tys u toho byl od úplného začátku?

Přišel jsem až v druhém draftu. My se s Janou znali už docela dlouho díky mým jiným aktivitám, zejména díky působení v promotérské skupině Scrape Sound. Za které, mimochodem, taky může Žlutá pumpa. Já se totiž v těch devadesátých letech kupodivu neznal nejen s tebou, ale z nějakých nejspíš úplně obskurních důvodů ani s Ondřejem Šturmou, který Scrape Sound v roce 1994 založil a vedl a já byl na spoustě koncertů, které pořádal. Potkali jsme se ale až ve Žluté pumpě a začali koncerty dělat spolu. No a Jana o nich psala, takže jsme se znali. A někdy koncem roku 2009 jsem se dozvěděl, že zakládá nový časopis.

Jak vůbec vyvstala potřeba nového hudebního časopisu?

Popudem byl konec časopisu Filter. Tehdy se Jana s Martinem Kozumplíkem, který je dodnes naším vydavatelem, dohodli, že něco zkusí. A já do toho vstoupil někdy na přelomu let 2009 a 2010. Ovšem ne do pozice redaktora, každý jsme měli tři čtyři „funkce“, v mém případě to byla primárně distribuce a reklama. Přičemž ale bylo od začátku jasné, že každý z nás tam bude taky psát.

Dá se ve stručnosti shrnout, jaký měl být Full Moon časopis? S jakou představou jste do toho šli?

Chtěli jsme psát pro lidi, kteří rádi čtou, což bylo myslím na prvních ročnících vidět – jsou tam opravdu velké, dlouhé texty. A chtěli jsme psát o věcech, které nám připadaly podstatné a o kterých se tady moc nepsalo. Dokonce se o nich nikde jinde nepsalo ani dlouho poté, co Full Moon začal vycházet. Prostě o lidech, kteří venku už měli velká jména, ale tady je skoro nikdo neznal.

Například?

Takhle z první mě napadají třeba Black Keys. To už tehdy byla „velká“, de facto mainstreamová kapela, a tady se o ní nepsalo skoro vůbec. Alespoň v oficiálních médiích. Tu a tam se objevovalo něco jen ve fanouškovské „blogosféře“, jak se tomu tehdy říkalo.

Dařilo se představu, jak má časopis vypadat, naplňovat od začátku?

No tak první čísla, a zejména to úplně první, byl ze zpětného pohledu totální chaos. Postupem času ale nějaká struktura přicházela. Taky je třeba říct, že se docela lišila představa Jany a moje, byl jsem tam dost za UFO. Vem si, že jsem do prvního čísla psal o Orchestra Baobab! Kromě nich tedy ještě o zmíněných Black Keys nebo o The Fall, ale stejně, i to bylo vlastně mimo základní žánrové spektrum, do kterého Full Moon chtěl začít „fušovat“. Ale myslím, že to je normální, že se časopis vyvíjí a profiluje.

Před chvílí jsi použil termín „oficiální médium“. Kde je podle tebe hranice mezi oním „oficiálním“ – nebo tomu klidně říkejme „profesionálním“ – pohledem a čirým fandovstvím, které známe z fanzinů nebo blogů? Do Full Moonu přece z velké části píší lidé takzvaně z ulice, nikoli profesionální novináři.

Když jsem v roce 2014 přebíral Full Moon po Janě, od začátku jsem měl představu, že „novou“ podobu postavíme na textech autorů, kteří píšou pro web Fullmoonzine. Ten začal fungovat asi dva roky po založení tištěného časopisu. Nevycházely tam a dodnes až na drobné výjimky nevycházejí texty, které se objevují v časopise, nicméně se tam objevovalo poměrně velké penzum textů. Moje představa byla postavit to na jejich autorech, protože jsme si v nich vypěstovali určité podhoubí, které mělo nejen ověřenou kvalitu, ale například i spolehlivost. A tenhle systém vlastně trvá dodnes. Ti lidé nejprve napíšou několik textů na web, během té doby zjistíme, nakolik s nimi můžeme počítat, jak se s nimi dá pracovat, a teprve potom se dostanou do spárů našeho tříhlavého editorského kolektivu, který, nutno podotknout, ne každý unese. A tihle editoři jsou pro mě záruka. Když řeknou, že to s někým nejde, tak to prostě nejde.

Tři editoři?

Já vím, že to zní neuvěřitelně, ale v současné době po téhle stránce funguje Full Moon vrcholně profesionálně. Co se týče práce s texty, tedy různých korekcí a případně i vracení autorům k přepracování, jsme myslím mezi srovnatelnými českými médii unikátní. A mezi námi, na některých z těch médií je to hodně vidět. Čímž nechci říct, že by byl Full Moon o tolik lepší, ale minimálně obecná úroveň našich textů je myslím dost vysoká. Což je dáno právě tím redakčním resp. editorským systémem.

Oponoval bych v jedné věci. Rozhovor s nějakou kapelou nebo její profil může klidně velmi dobře udělat i někdo, kdo nezná vůbec nic jiného než tu konkrétní kapelu. Problém nastává u žánrů jako je recenze, kde je podle mého názoru potřeba nějaký základní background. A když někdo napíše, že XY je geniální kytarista, měl by znát ještě aspoň Jimiho Hendrixe. Musím přiznat, že tu a tam mi ta – řekněme – nepopsanost u některých recenzentů Full Moonu připadá zjevná.

Určitě do Full Moonu občas proleze něco, co tam prolézt nemá. Ale: píše se rok 2020 a nemůžeme přece donekonečna všechno srovnávat s rokem 1968. Nemůžeme po lidech, kterým je dneska pětadvacet až třicet let, což je myslím většina hudebních žurnalistů na celém světě, aby znali veškerou historii hudby. Jasně, nějaký kontext tam být musí, nicméně jsem si jistý, že naši autoři ho mají. Většinou je to kontext scény, ve které se člověk, o kterém píšou, pohybuje. Uvědom si, že i lidi, kteří se narodili po roce 1989, tedy v době, kdy už se „všechno smělo“, měli a zřejmě budou mít navždy jeden handicap oproti lidem v Anglii nebo Americe: s tou klasickou populární hudbou nevyrůstali odmalička. Komerční rádia se tady chovají už od roku 1993 úplně stejně a ten základní proud populární hudby ignorují.

To je sice pravda, ale na druhou stranu, když se někdo rozhodne stát takzvaným odborníkem, asi by se neměl spoléhat jen na to, co uslyší v rádiu, ne?

Pak se můžeme bavit o další fázi. Vezmi si generaci anglických novinářů z přelomu 70. a 80. let, kteří tenhle takzvaný „classic rock“ úplně pohřbili a někteří z nich o téhle hudbě nepsali vůbec.

Ale já vůbec neříkám, že o ní ti mladí mají psát, to by byl nesmysl. Stačí, když ji budou aspoň rámcově znát. Připadá mi, že to je v tomto oboru základ řemesla.

Naprosto rozumím, co chceš říct. Já mám ale na mysli kontext, novináři, kteří psali o punku nebo nové vlně, tuhle klasiku záměrně ignorovali. A to bylo deset let po hippies. Stručně řečeno: ano, recenzent by měl vědět, že nějaký Hendrix nebo Gilmour byli, ale do jaké míry se tím nechá ovlivnit, to bych nechal na něm. A když jsme u toho, porovnávání kytaristů tedy určitě není moje disciplína.

Kde Full Moon svoje autory „loví“?

To je jednoduché. Neustále máme vystavenou nějakou výzvu na stránkách, někteří si to říkají mezi sebou, nabízíme spolupráci po vysokých školách. Je to různé. Fotografů bychom podle toho, kolik se jich k nám hlásí, „uživili“ strašně moc. S píšícími je to samozřejmě horší, s texty se musí přece jen víc pracovat. Ale za ta léta se vytvořil jakýsi širší redakční okruh, někdo píše pravidelně, někdo občas. Hodně je dáno také tím, že máme omezený budget a autory nemůžeme zaměstnávat. Stále funguje hlavně to, že psaní do Full Moonu je pro ty lidi srdeční záležitost. Za což jsem pochopitelně rád.

Máš o tom množství spolupracovníků takový přehled, že když potřebuješ napsat nějaké téma, víš přesně, koho oslovit?

Konzultujeme to v rámci našeho editorského „kolečka“, ale většinou ano. Jistě, jsou témata, na která si můžeme vybírat, i taková, kde je to složitější. Pak oslovujeme určité lidi, zda by nechtěli vystoupit ze svého komfortního okruhu a napsat o něčem jiném nebo nějak jinak, než jsou zvyklí. Anebo dáváme výzvy do naší facebookové skupiny, kde je nějakých sto padesát lidí. No a když nic z toho nevyjde a nějaký text je skutečně potřeba napsat, ujme se toho většinou někdo z těch, kteří jsou ve Full Moonu tak či onak zaměstnaní.

Na která témata není problém sehnat autory?

Tak třeba na Davida Bowieho nebo Nine Inch Nails bych asi zfleku našel několik desítek potenciálních autorů. Ale ono je to trošku matoucí, protože právě o těchhle velkých jménech toho bylo napsáno už tolik, že je potřeba hledat někoho, kdo k nim přistoupí nějak po svém, invenčněji. Ve výsledku to může být daleko těžší, než hledat autora článku o nějaké v podstatě neznámé začínající kapele. V poslední době, tak dva tři roky, proto taky velmi výrazně převažuje psaní o nových, současných věcech…

Třeba o Beatles…

Jasně, nějaká reminiscenční témata nemůžou chybět. Ale když už zmiňuješ naše nedávné téma Beatles, od začátku to bylo vymyšlené tak, že se chceme věnovat tématům, které v českém kontextu ještě nezazněly. Ať už to je vztah Beatles k elektronice nebo třeba historii jejich vydavatelství Apple Records. O podobných věcech se tady opravdu nikdy pořádně nepsalo. Takže se i klasická témata snažíme nazírat z neokoukaných stran.

Vám se povedlo něco, co v téhle branži u nás nemá srovnání: vytvořili jste cosi jako „Full Moon ghetto“, které tvoří nejužší i širší redakce společně se čtenáři i muzikanty. A v tomto ghettu například pracujete s merchem úplně stejně jako kapely.

Tohle je dáno tím, že to v tuhle chvíli jinak nejde. Podle mého názoru není možné „pouze“ vydávat časopis. Skupina lidí, kterým ho nabízíš, je tak malá a tak roztříštěná, že si ten řekněme „love gang“ musíš vytvořit. I když je těch lidí samozřejmě v absolutních číslech strašně málo, jsem rád, že se nám to nějakým způsobem podařilo. Pracovali jsme na tom už od samotného začátku, ale pořádně se to rozjelo teprve před řekněme pěti lety, kdy jsme na podobné „mimočasopisecké“ aktivity začali více soustředit. Díky množství koncertů, desek, ale i kurátorské aktivitě na různých festivalech se kolem nás nabalila také určitá skupina kapel, každá z nich má nějaké množství fanoušků a kamarádů a někteří se třeba přidali také. Vnímání našeho média se od té doby výrazně změnilo. A zatím to funguje.

Cítíš tento přístup k publiku jako nějaký trend?

No samozřejmě. Vem si, kdo jsou momentálně největší hráči na mediálním trhu v oblasti hudební žurnalistiky: Pitchfork, Stereogum a podobné servery. A ty dělají úplně to samé. Začínaly jako fanouškovské blogy a dneska? Pitchfork má několik vlastních festivalů, má svoje scény na megavelkých festivalech, nicméně z podstaty pořád funguje na podobné „komunitní“ bázi. Jejich komunita je samozřejmě dneska globální a obrovská, ale princip je vlastně pořád stejný. Což potvrzuje, že tohle je jediná možná cesta, jak na současném roztříštěném a totálně zahlceném mediálním trhu fungovat. Spousta umělců totiž média dneska vůbec nevyužívá, nepotřebuje je a pracuje na principu vlastního fanouškovského okruhu v rámci sociálních sítí. Desky se dnes oznamují na Instagramu nebo na TikToku a určitě i na dalších sítích, které já třeba ani neznám.

Je zajímavé, že na tohle najel i devětasedmdesátiletý Bob Dylan, u kterého by člověk čekal, že bude věrný spíš tradičním cestám.

Anglický novinář John Robb mi nedávno v rozhovoru řekl, že popkultura byla vždycky o něco napřed. Nejenže tvořila nové trendy a utvářela vnímání lidí, ale vždycky používala nejmodernější technologie a přístupy, jak svou tvorbu k lidem dostat. Takže mě vůbec nepřekvapuje, že Bob Dylan dělá podobné věci. Zrovna on je v té hře tak dlouho, že je to úplně logické. To, jestli to vymyslí on sám nebo nějaký tým za ním, to nechme stranou. Dovedeš si představit, že by sem před patnácti lety přijeli Rolling Stones a přivezli si vlastní vratné kelímky na pivo? Které samozřejmě neplatíš lidem, kteří s tím pivem obchodují, ale kapele? A přesně tohle je vlastně principiálně velmi podobný příklad tomu, o čem se bavíme v souvislosti s médii.

Nemáš strach, že jako hudební novináři nebudeme jednou vůbec potřeba?

Tahle myšlenka nás sice může trochu stresovat, ale zároveň se na to můžeme dívat pozitivně. Některé nástroje se budou využívat úplně stejně jako v roce 1956, akorát na vyšší úrovni. A my se s tím musíme naučit pracovat. Příklad: Full Moon vydával cédéčka od úplného začátku, což rozhodně nebylo nic nového, co my bychom objevili. Ale postupem času jsme díky těmto deskám, koncertům a dalším podobným činnostem vytvořili takový zastřešující deštník pro mimočasopisecké aktivity. A také jsme začali cíleně pracovat s domácí scénou, včetně menších nebo vyloženě okrajových kapel. Což mimochodem považuju za naprosto klíčové a do jisté míry je to myslím i naše povinnost. Je třeba do scény vnést nějaký vlastní vklad, snažit se s ní pracovat a snad ji i trochu spoluutvářet.

To cédéčko, které přikládáte předplatitelům, je docela zajímavá věc. Je známo, že je to dneska v podstatě mrtvý nosič. Funguje opravdu motivačně?

Kolik lidí ta naše cédéčka doopravdy poslouchá, to samozřejmě nevím. Respektive kolik z nich využívá přímo ten nosič. Ale věřím, že existuje takové to „Hele, těmhle vydal desku Full Moon“. A jdou a pustí si ji online, třeba i proto, že si to cédéčko nemají na čem přehrát. Paradoxně jsem ale přesvědčen, že kdybychom k časopisu přiložili download kartu, nebude to fungovat takhle. Jsme teď v takové pitomé fázi, kdy cédéčko takzvaně nikoho nezajímá, ale když lidi vidí, že něčemu věříš natolik, že do toho vložíš jistou investici, abys přinesl nějakou hmotnou věc, třeba si to ještě dohledají. Ale každopádně je potřeba vždycky najít rovnováhu mezi vynaloženou energií a tím, co ti všechny tyhle aktivity, které jsou na psaní a vydávání časopisu navěšeny, přinesou. My jsme celé jádro redakce před pár měsíci úplně proměnili, nových nápadů je trilion, což je skvělé, ale zároveň je potřeba to udržet na nějaké hladině, co za tu energii stojí. Protože nejpodstatnější je pořád hlavně to, že každý úplněk musí v očekávané kvalitě vyjít nové číslo.

Přidat komentář