Pražská kapela BYL PES je svérázné těleso. Je jedno, zda jejich hudbě budeme říkat „alternativní rockʼnʼroll“, „folk punk“ nebo třeba „černí koně pražských šramlbandů“, jak je titulovali v programu jednoho klubu. Každopádně je sotva objevíte v nějakém přehledu „čerstvých a nadějných“ a hledači trendů nad nimi nejspíš jen zívnou. Debutovali vlastními silami vyprodukovanou live nahrávkou Tak si pluj v roce 2010, ale na regulérní studiovou desku si jejich posluchači museli počkat až do letošního podzimu. Dostala název Žiju i nežiju a na značce Polí5 se prý časem objeví i v podobě vinylové desky. Povídat si s frontmanem Tomášem Zikou ovšem není úplně snadné.
Některé kapely mají nehrajícího člena, vy máte kapelního psa, a to i v názvu. Je to jen image, nebo to má nějaký hlubší podtext? Máte nějaký nadstandardní vztah ke zvířatům?
To není pes kapelní, ale kapelníkův. A není to image, ale amigo, tedy přítel. A tím je pes člověku už několik tisíc let. Z toho 25 let je pes i můj přítel. Byl a je němým svědkem všeho, co činím i tichým společníkem na všech cestách, které podnikám. A byl, a je mi i věrným ochráncem ve všech dnech a nocích, jakkoli byly dlouhé, a to prosím, až dodnes. Jak to prožívají chlapci v kapele nevím, ale myslím si, že kdo nemá rád psa, hraje falešně. A někdo takový by se v kapele Byl pes neuchytil. Jmenujeme se Byl pes, protože jeden pes umřel a tedy byl. Víš, kapela není na jeden psí život, tedy vopravdická kapela. Jsou samozřejmě kapely, který nepřežijou ani morče, a je jich dost, ale my ne, my už hrajeme třetího psa. A pokud jde o podtext: pes je nejlepší přítel, jakého kdy můžeš sehnat. Přesto, že je to „jen pes“, jak někteří lidé rádi říkávají s přehlíživým tónem v hlase. A kapela Byl pes? To je vůbec nejlepší přítel, jakého můžeš sehnat. Přestože je to „jen kapela“, jak někteří lidé rádi říkávají s přehlíživým tónem v hlase.
Volně navazujete na sestavu Monty Pičusův létající pes. Odmyslím-li si frontmana, mají ty dvě kapely něco společného?
Myslím, že jo. Ty kapely maj společnou cestu. A to tím, že i když cíl té cesty neznáme, přesto si nikdo nikdy nezoufal. A i když se kamarádi na cestě střídali, nikdo se neztratil. A když šla cesta do kopce, tak jsme proti němu běželi. A když šla cesta dolů, tak rovnou letěli. A když jsme se někdy zastavili, tak jen proto, že jsme čekali na ty, co byli za námi. A bude–li cesta pokračovat, půjdeme po ní dál. Až k tomu obzoru, zjistit co se za ním ukrývá. Podezřívám nás všechny, že to je to, co chceme…
Vždycky jsem vás vnímal jako takovou hippie partu bez ambicí…, a najednou je tu nahrávání v renomovaném studiu, křest ve velkém klubu a nikoli v hospodě, seriózní vydavatelství a dokonce i tisková zpráva! Co se stalo?
Svět spěje ke konci. A v takové chvíli je potřeba nahrávat ve studiích, křtít ve velkých klubech, seriózně se vydávat a dokonce vydávat i velké tiskové zprávy. Zprávy o tom, že jsme tu byli. Že takové byly naše písně. V nich jsme se otiskli takoví, jací jsme. A ať už se stane cokoli, takoví zůstaneme. Co se týče am.bicí, to nemůžu sloužit. Na ty hraje Vojta.
Na křest jste si opět pozvali slovenské Živé kvety, se kterými už léta máte – jak se kdysi říkávalo – „internacionální družbu“. Jsou vám blíž než třeba kapely z okruhu Festivalu stejnejch ksichtů, kam jste se také svého času počítali?
To co nás spojuje s Kvety, je větší a silnější, než to, co nás dělí… A pokud jde o Stejný ksichty, od těch nás už neoddělí nic… Jen smrt.
Jak to přátelství vzniklo?
V Dolní poustevně na festivalu Čtverec, byl to rok 2008. Živé kvety dohráli, a po nich jsme šli na řadu my, a po nás už měl bejt jenom DJ. Na rozdíl od Kvetů jsme ale hráli mimo hlavní scénu. Před čajovnou. S kontrabasem, banjem a housličkami a dobrem a kytárou. Jen tak nasucho, jak se říká. Okolo nás se začali shlukovat lidi a už to začalo zavánět bezva atmosférou, když v tu chvíli DJ na druhém konci louky spustil. Byl skluz, a on se už nemohl dočkat, až začne. A protože až k němu se naše produkce nedonesla, usoudil, že toho klidu je už nějak moc, a tak tedy spustil. Asi po třech písních jsme toho nerovného souboje s DJem zanechali. Lidi se začali společně s atmosférou pomalu vytrácet. A v tu chvíli jsme si všimli, že jediný, kdo tam zůstává a pokukuje po nás, jsou lidi z kapely, co před chvílí dohrála na hlavním pódiu. A velice směle do nás začali vandrovat. Ať zahrajeme ještě nějakou písničku. A my říkali, že né, že to se při tomhle hluku nedá a oni zase na nás, ať i tak zahrajeme, a my pořád, že né, že takhle z toho stejně nikdo nic nemá, ale oni do nás pořád hučeli a nedali nám pokoj, až jsme se skamarádili. Pak jsme samozřejmě společně jamovali a hráli až do rána. Nejspíš nás spojuje touha zkusit zahrát za jeden večer všechny nejkrásnější písničky, na který se dá v tu chvíli vzpomenout.
Inspirujete se vzájemně i hudebně?
Vo hudbě já moc nevím, a tak se k ní nemůžu moc vyjadřovat, na to mám v kapele jiný odborníky, který by tuhle stránku věci rozebrali, ale mně se moc líbí Luciiny texty. Myslím si, že tady v Československu nikdo tak dobře jako ona texty nedělá. To je pro mě asi největší inspirace, slyšet a uvědomovat si, že se textem dá opravdu něco říct, něco, o čem můžeš přemýšlet ještě dlouho po tom, co písnička dohraje. Jenom se mi potvrzuje, co si myslím už dávno. Že píseň vznikla díky slovu a slovo, jak víme, bylo na počátku všeho, a tedy na počátku byla i píseň. A jaká. Jenom drnkání nestačí. Jo, a taky se inspirujeme, co budeme pít a kde to budeme pít, a když se úplně zinspirujeme, tak si slíbíme, že se zase příště, jen co to trochu půjde, budeme inspirovat.
Jako kapela jste sestavou dost výrazných individualit, skoro všichni tví spoluhráči hrají jinde. Platí, že směr udáváš ty? A jak moc si do toho necháváš od ostatních mluvit?
Kdybych mohl, chtěl bych být hráčem v mé kapele. Proč? Přinesu totiž písničku už hotovou. Nikdo z chlapců nemusí ani pohnout prstem a píseň je tu. Jen chci, aby se ty individua-lity tu písničku naučily. A aby i po tom co se tu písničku naučí, písnička byla tou samou, jakou byla na začátku, kdy jsem ji přines. A to se docela daří. Už taky proto, že ty všechny individua-lity, co mám v kapele, jsou do jednoho lepší hudebníci než já. Ne-li nejlepší. A to můžu říct takhle veřejně, páč to není žádný tajemství, to vědí všichni. A teď už úplně všichni. Chlapci nade mnou vlastně drží takový dohled, abych jim stačil, aby to šlapalo, a aby se za mě nemuseli stydět. Ale mluvit mi do toho? Chraň je ruka páně, jak říkávala moje babička…
Vždycky jsem u vás cítil vlivy Neila Younga a Boba Dylana, ale v tom jak zpíváš na novém albu, jako bych hodně slyšel i Vlastu Třešňáka. Je to vědomé?
Rozhodně mám dost práce soustředit se, abych alespoň trošku zpíval jako já sám. A hlavně, aby mi bylo rozumět, co zpívám, a to těm výše uvedenejm pánům rozumět je. Takže bych byl rád, kdybych zpíval jako oni, ale vědomě mě to nikdy nenapadlo. Za to vlastně může Ondra Ježek, že zpívám jako Třešňák. On má na tom pultu takovejch knoflíků! A každej na něco jinýho, tak se asi přehmát a omylem tam zmáčknul Třešňáka, když mě nahrával. Anebo, a to bude pravděpodobnější, na mě tam knoflík vůbec nemá. A tak si vypomoh tím knoflíkem vod Třešňáka. On je Ondra profík a pro takový věci má cit. Poslechne a hned ví koho nahradit a kým.
Písničky jsou na albu dost aranžérsky vyšperkované, oproti koncertní podobě. S tím jste šli už do studia?
S tím přišlo až studio samo. Zkrotilo nás tím, že ukázalo zuby. Byla to první bylpsí zkušenost tohoto druhu. Pravda je, že jsme sedm let zkoušeli a trochu připravený jsme byli, ale i tak to byla otázka, či dílo okamžiku. Nahrávalo se pět dní, což ve výsledku není moc času, a pokud ti připadá vyšperkované, pak to zase není tak špatný výsledek. Jinak řečeno, něco vzniklo samovolně, něco se vypotilo a byly i případy, kdy měl někdo nápad, myslím, že jsem… ne, většinou to byl někdo jiný, a ten nápad se zrealizoval. A fungovalo to, což se u nápadů stává zřídkakdy.
Dříve jste vašim písničkám říkali „poezie bulváru“. Co je to dnes? Na nové desce mi texty přijdou ještě blíže romantice a dál šedé realitě.
Poezie bulváru je to pořád, alespoň pro mne. Bulvár je prospekt, třída, ulice tohohle světa. Dlouhá a široká. A někdy až moc. A je plná neustálého pohybu. A děje se tam všechno. Všechno nač si vzpomeneš, i to, co by tě nikdy nenapadlo. Jen ne romantika. Třeba písně Ženský říděj auta, Člověk je velmi zvláštním tvorem nebo Je horký léto, ty přece romantický nejsou. A vůbec, já tam žádnou romantiku nikde nevidím. Krásno a teskno, to jo, ty tam jsou. Ty rozpouští tu šeď a vytvářejí rovnováhu, bez níž by už dávno ten starej rozhrkanej svět vykolejil. Ale romantika? Ta je tak dobrá pro dobu, kdy bulvár byl jen prašnou cestou plnou kaluží, v kterých se topily hvězdy jako koťata. A ta doba už je dávno pryč.
Na druhou stranu album Tak si pluj mi připadalo sice posmutnělé, ale plné naděje. Tentokrát cítím spíš skepsi a už jen spojení „žiju, nežiju“ je dost rezignované. Následky stárnutí?
Když se mě někdo ptá, jak se mám, tak řeknu popravdě, že dobře a jsem šťastný, ale že svět je na tom špatně a z toho jsem smutný. A to, že je na tom špatně, se nedá přehlížet. Pokud si někdo namlouvá, že se světem se nic neděje, tak je buď ještě nevinnej, anebo už blbej, a proto to nevidí. Nestydím se za své pochyby, nebojím se připustit si, že se něco posralo a že něco nefunguje. Proč neříct, že touhle cestou by se jít nemělo, když je jasné, že za rohem cesta končí srázem? Skepse může být i zdravá, ovšem pokud o sebe jen trochu dbá, není sobecká a kráva. A naději můžu mít, ale pokud se nedá sdílet s ostatními, je mi k ničemu. Žiju i nežiju je stav bytí, který vychází z žité reality. Nedokážu se jenom radovat, když je okolo tolik bolesti a zla. Žiju, protože život je krásný. Nežiju, protože ho někdo kazí.
Počátky Byl pes sahají do roku 2006. Rok předtím skonal pes Monty, maskot předešlé kapely Monty Pičusův létající pes. Proto Byl pes. Zůstal kapelník Tom, od počátku u toho byli kytarista Kuba Kabát a baskytarista Fanda Holý, a samozřejmě nemohl chybět nový pes, jmenoval se Čaj. Z původní sestavy MPLP se někdy přidal akordeonista Michal „Faker“ Šmíd a později po návratu z Anglie i bubeník Káda. Vznikl klip k tehdy erbovní písni Velkoměsto. Na podzim roku 2010 se Byl pes rozhodl pořídit živou nahrávku v oblíbené hospodě Na Slamníku. V březnu roku následujícího byla deska Tak si pluj na tom samém místě pokřtěna za asistence Živých kvetů. Nahrával a smíchal ji Vojta Noha, který se během roku 2013 stal bubeníkem. Ten samý rok přijala kapela od režiséra Pavla Göbla pozvání k natáčení filmu Odborný dohled nad východem slunce. Byl pes nahrál hudbu a vystoupil i na premiéře. Příběh tří dědků, kteří odmítli spořádaně stárnout, se dočkal volného pokračování Odborný dohled nad výkladem snu – opět s hudbou kapely. Rok 2018 přinesl nového kapelníkova psa jménem Čip, který nahradil v únoru zesnulého psa Čaje. Po několika pokusech o pořízení domácí nahrávky nakonec kapela zakotvila ve střešovickém studiu jáMOR, aby tam pod dohledem Ondřeje Ježka natočila šestnáct písní. Na novou desku se jich nakonec dostalo jedenáct.