Hiromi: Když vykvete zvuk

Jeden ze svých projektů nazvala pianistka a skladatelka Hiromi Uehara poeticky Sonicbloom, přeložit by to snad šlo jako „zvukokvět“. Výstižné. Tóny Hirominy hudby totiž nejen znějí a mají barvu, jak nás pianistka přesvědčuje na svém posledním albu Spectrum. Mají i ladné, komplikované tvary. A hlavně opojně voní.

Muzikantská cesta někdejšího dětského zázraku ze země sakur působí docela klikatě, každou zatáčku však Hiromi (*26. 3. 1979, Hamamatsu) zvládla vybrat elegantně. Ačkoliv přechody od klasické evropské koncertní hudby k muzice jazzového okruhu už zdaleka nejsou tak vzácné a „dvojí průpravou“ se může pyšnit plejáda interpretů, nebývá zase tak časté, aby od klasiky zběhla k muzice s improvizačním backgroundem hráčka skutečně vrcholná a patřičně vydrezírovaná. Hiromi už jako náctiletá byla hotová koncertní mistryně. Jak to ukázala díky talentovým soutěžím i u nás, prostřednictvím často zmiňovaného koncertu s Českou filharmonií, odehraného ve věku pouhých čtrnácti let. Kariéru měla zajištěnou. Přesto s rozkoší podlehla synkopickým lákadlům. Jenže ani to se neobešlo bez půvabných kliček. Nejen, že Hiromi nezapomněla na svoji „vážnou“ průpravu a dokáže ji vhodně využít, ale ještě míchá do svého skladatelského i interpretačního výraziva postupy odposlouchané od jejích oblíbených prog-rockerů. A klidně si střihne třeba i ska se svérázným ansámblem Tokyo Ska Paradise Orchestra, nebo japonskou lidovou. Není divu, že když se jí někdo snaží nacpat do jazzové žánrové škatulky, jen pobaveně pokrčí rameny. Vždyť hraje prostě hudbu. Neustále rostoucí, měnlivou a kvetoucí hudbu.

Testovací titulek

Nádherně rozštěpená osobnost

První setkání s Chickem Coreou, zmíněné i v našem rozhovoru, proběhlo, když bylo Hiromi sedmnáct let. Biografie o něm píší jako o bodu zlomu a potvrzuje to samotná klavíristka. Ale tak jednoduché to nebude. O jazzu už tehdy musela Hiromi vědět hodně. V osmi ji do základů žánru, třeba do hudby Oscara Petersona, zasvětila pedagožka Noriko Hikida. Ta, která naučila pianistku hrát barvy. „Milovala jsem ji. Dítě těžko porozumí všem těm italským pokynům, proto mi místo espressivo, když chtěla slyšet vášeň, prostě vybarvila partituru červeně,“ vysvětlila Hiromi. Ovšem ani po setkání s Chickem neskočila Hiromi hned do letadla a nevydala se studovat do USA na Berklee, jak by se mohlo zdát podle stručných životopisů. Do prestižní bostonské školy nastoupila až po dalších třech letech, co se doma v Japonsku vedle hraní klasiky dokázala dobře uživit jako skladatelka chytlavých reklamních znělek třeba pro automobilku Nissan. Na stránkách Berklee College Of Music se dočteme, že Hiromi byla premiantkou v letech 1999 až 2003 a ještě před dokončením studia podepsala vydavatelskou smlouvu s labelem Telarc. Mimochodem, stejné značce zůstává věrná dodnes, stejně jako životu na území jazzové velmoci. I když kvůli americkému sídlu nepřetrhala pouta s Japonskem.

Přidat komentář