Keb’ Mo’: Cítím se spíše jako písničkář než bluesman

Sedmdesátník Kevin Moore, známější pod „hovorově spolknutou“ uměleckou podobou svého jména, jako kdyby představoval personifikaci americany. V jeho muzice najdete snad veškeré zdravé kořínky blues, gospelu, jazzu, folku, country nebo soulu. Jako člen kapely „Taťky Johna“ Creache vedle bluesrocku přičichl i k psychedelii. Má za sebou dvě desítky sólových alb i rovnoprávnou spolupráci s Taj Mahalem, jamování s Albertem Collinsem i „Big Joe“ Turnerem. Na jeho nahrávkách s chutí hostovaly hvězdy Jackson Browne, Bonnie Raitt či Rosanne Cash. Zahrál si roli bluesovými mýty opředeného Roberta Johnsona v dokumentu Can’t You Hear The Wind Howl?, páchá charitu v projektu Playing For Change, na poličce se mu práší na Grammy. V Praze už vystupoval jak s kapelou, tak sólo. Sám s kytarou se vrátí 9. května do Divadla Archa v rámci řady Prague International Bluenight.

Vaše letošní album Good To Be… je koncipováno, nejen díky úvodní písni Good To Be (Home Again), jako pocta kalifornskému Comptonu. Existuje konkrétní impuls, proč jste se pro písničkové vyjádření vzpomínky na místo dětství rozhodl právě nyní? Kulatiny?
Vůbec jsem nehledal správné načasování nebo impuls, prostě se to stalo. Najednou se mi v hlavě vynořily obrazy a vzpomínky na komunitu, na všechny vlivy, které na mě tehdy působily. Na město samotné, na moje sousedství, přátele. Na hudbu, kterou jsem poslouchal a hrál, když jsem chodil do školy. Gospel, blues, soul i pop. Všechno jsem to shrnul do písně, která vyjadřuje i pocit, jaký jsem chtěl vložit celého alba. Naději do budoucna a zároveň vděčnost za mou minulost, která ze mě udělala toho, kým jsem.

Soulový evergreen Lean On Me od Billa Witherse, který jste na desku také natočil jako poctu autorovi, je ale z pozdější doby, z počátku 70. let.
Vlastně ani nevím, kdy tahle píseň poprvé upoutala moji pozornost. Ale mám pocit, že jsem ji měl rád odjakživa a vždy mi dělalo radost zahrát si ji. Myslím, že je to jedna z nejlepších věcí, jaké Bill Withers napsal. S ohromnou hloubkou pojednává o pocitu přátelství. Jde o součást našeho hudebního dědictví. Vytvořil jsem vlastní verzi groovu, která zároveň respektuje i tu Billovu původní. Mám tu čest, že Bill, který bohužel přede dvěma lety odešel, patřil k mým přátelům. Nahrál jsem píseň na desku na jeho počest. Bohužel, mám ji spojenou i s odchodem dalšího přítele. V Lean On Me zpívá se mnou Ernest „Rip“ Patton (muzikant a aktivista, v 60. letech člen hnutí za občanská práva Freedom Riders, pozn. aut.), to jemu patří krásný hluboký hlasový rejstřík. Šlo o poslední příležitost, kdy jsem s ním mohl pracovat. Zemřel loni v srpnu.

Když jste začal nahrávat Good To Be…, počítal jste od začátku s hosty jako Vince Gill, Old Crow Medicine Show, Darius Rucker, Marcus Miller nebo Victor Wooten? Šlo o koncepci „alba se slavnými kolegy“?
Ale kdepak, prostě jsem začal točit písničky s tím, že na album přidám během procesu tvorby všechno potřebné, co se tam bude hodit. Jak jsem se postupně setkával s různými muzikanty, zcela přirozeně se přidávali. Měl jsem štěstí a zároveň byla trochu náhoda, že se sešli tak výteční hudebníci a zpěváci jako basoví géniové Marcus Miller a Victor Wooten nebo Vince Gill, se kterým jsem ostatně v minulosti už hrál, jamovali jsme spolu i na Claptonově festivalu Crossroads.

V Praze už jste koncertoval jak s kapelou, tak sám s kytarou. Sólový bude i chystaný koncert. Například Ralph Towner dnes tvrdí, že hraje raději sám, aby se mohl v hudbě vydat kamkoliv, jiní preferují komunikaci s dalšími hudebníky. Co platí pro vás?
Dávám přednost hraní s kapelou, ale záleží na okolnostech. Pokud to vyžadují, tak rád hraju i sám. Protože prostě za každých okolností rád hraju. Dělat muziku je pro mě ta největší radost v životě.

Sedmdesátník Kevin Moore, známější pod „hovorov . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář