Ačkoliv má eklektické album strhující ráz a z napětí neubere ani na okamžik, do historických análů se nejspíš nezapíše, zato jako hudební, politicky rozhodně nepřepjatý koncept polemiky o rozdělené společnosti, imigraci, rasismu a sociálnímu aktivismu, nenašlo v uplynulém roce snad konkurenci. Gesto zdůrazněné názvem Kefaya (arabsky dost), což jak známo bylo egyptské protestní hnutí vystavující po masových demonstracích v roce 2011 stopku nenáviděnému prezidentu Mubárakovi, lze zároveň bez váhání aplikovat jako účinné sérum na fenomén postpravdy, jak zní terminus technicus dneška.
Kytarista Giuliano Modarelli a klávesista Al MacSween s nápadem nepřišli od stolu, nezrodil se ani v hermeticky uzavřeném studiu: během tří let procestovali kus světa a do vysílání „internacionálního rádia“ přizvali hudebníky z Palestiny, Indie, Španělska, Itálie a Velké Británie, společně čelíc mediálnímu vrtění psem. Když totiž hudba nestačí, nasazují archivní samply z rádií: dobová fakta, důkazy, jak to opravdu bylo. Nutně to neznamená s průběhem všech těch či oněch zmíněných událostí, natož názory aktérů, vnitřně souhlasit, připomínat je, bavit se o nich, ale není nikdy ke škodě věci. Vždyť palestinsko-izraelský konflikt představuje prakticky neřešitelný hlavolam a výsledek Arabského jara v Egyptě také nezavdává příčinu k oslavám.
Ping pong mezi nadějí a zklamáním shrnuje nejsilnější skladba alba Intifada: do agresivního rytmického elektro podloží v palestinském městě Abu Dis s loutnou oud vstoupil Ahmed Eriqat, nejvíc ale mrazí ze samplu hlasu dívky z káhirského náměstí Tahrír, skandující hesla opakované davem, nad kterým přelétá vojenský vrtulník.
A jsme u jádra alba: čtyřčlenná britská skupina Kefaya (ještě bubeník Joost Hendrickx a baskytarista Domenico Angarano) obstarala hudební základ – autorsky a instrumentálně – konečné vyznění skladeb jde za hosty.
Ty „indické“ mají rozdílný charakter: Manush je příjemný klavírní jazz s hlasem klasického indického zpěváka Deborshee Bhattacharjeeho a elektro rozmáchlá Symphony jako by vypadla z kteréhokoliv alba Nitina Sawhneyho; ostatně, slyšíme v ní jeho věrnou zpěvačku, vždy ohromující Nicki Wells, zařazující do vlastního textu slova Martina Luthera Kinga o „symfonii bratrství“.
A teď „španělské“: Indignados (Rozzlobení alias Hnutí 15. května 2011) neústupně tlačí ethio jazz, basové groove, dechová sekce a flamenkový vokál Chika Perea. Vášnivě kvílí také v Protesta Flamenca, obdivu k flash mob antikapitalistické guerille Flo6x8, protestující v andaluských bankách tancem a zpěvem proti ekonomické krizi.
Itálii zastupují New Routes, elektro-reggae dub namíchaný se salentskou pizzikou, zpěvem Alessii Tondo (Canzoniere Grecanico Salentino, Ludovico Einaudi) a naštvaností z dění v uprchlíky přetékající Lampeduse. Bella Ciao si vykračuje po balkánsko-gypsy jazzovém chodníčku a ani vám přitom nepřijde, že si u legendární protifašistické písně Kefaya vystačili pouze s instrumentální verzí.
Debut skupiny koncertující s úspěchem po světě s dalšími hudebníky, kteří se na album nevešli, staví, když necháme stranou skvělou hudbu, koncept rodáků z britského Leedsu na první pohled do protestní lajny. Budiž, ale jak kdy: singl Nirbhaya připomíná obrovskou vlnu solidarity se znásilněnou a brutálně zabitou třiadvacetiletou indickou dívkou Jyoti Singh.
„Inspirovali nás Nina Simone, Fela Kuti, Miriam Makeba, Bob Marley a Victor Jara používající hudbu jako protestní zbraň proti sociální nespravedlnosti,“ zní krédo skupiny Kefaya.
Radio International Recordings, 2016, 38:52