Kejkle zvukových manipulátorů – Vs. Interpretation II.

27. 4.–1. 5. 2016 Po necelých dvou letech se konal v Praze opět festival vs. Interpretation pořádaný Agosto Foundation, tentokrát s výrazně ucelenější koncepcí a dramaturgií, v jejímž rámci se představila řada umělců, kteří mají (nejen) na poli improvizované hudby zcela zásadní postavení.
Hlavním stanem se tentokrát stalo Studio Alta naproti holešovickému Výstavišti, které se ukázalo pro podobnou akci jako celkem ideální prostor. Přes den zde po celou dobu probíhaly workshopy, jejichž výsledky mohli pak diváci shlédnout na večerních představeních. Krom toho se ovšem udála řada zdarma přístupných „doprovodných“, ale ne nepodstatných, vystoupení a akcí na dalších místech převážně v lokalitách na Praze 7. Tam se kousek od Strossmayerova náměstí přesunulo nedávno z Galerie Jelení také Centrum a Nadace pro současné umění, kde byla již 26. dubna za

Les Femmes Savantes
Les Femmes Savantes

hájena výstava Adama a Ladislava Železných Tabula rasa a byla rozpohybována zvuková instalace Luboše Fidlera Zpívající tyče, čehož se ujala formace (Malá) Lama, v níž vedle Luboše působí také Matěj Fidler na hang drum, zpěvák Štěpán Pečírka a bubeník a trumpetista Zdeněk Konopásek, který doplnil vystoupení hrou na archaický žesťový nástroj cink. Meditativní seance, kterou odstartoval Luboš hrou na památnou melodiku zvanou Otava a posléze zadumal svou akustickou kytarou. Zdeněk doplňoval kromě vzdechů na dechy nejrůznějšími perkusivními ornamenty na soupravu nazvanou Duch Trabanta De Luxe. V závěru pak zúčastnění rozezpívali železné tyče zavěšené v prostoru pomocí mechanismu z jízdních kol i prostřednictvím různých paliček. Signifikantní záležitost, jež do jisté míry předurčovala ráz festivalu, který nebyl jenom o hudbě, ale také o zvuku a jeho zasazení do konkrétního místa a propojení různých druhů umění vůbec.

BALÓNKY, FLÉTNY I HADIČKY
Oficiální zahájení v Malé dvoraně Veletržního paláce Národní galerie 27. dubna pak začalo opět téměř symbolicky zvukovou performancí Helium ballonnen řízenou holandským tvůrcem Hansem van Koolwijkem, při níž byly vypouštěny balónky s připevněnými flétnami, které stoupaly do výšky a rozeznívaly celý prostor, aby se posléze za posledního vydechnutí snášely zpátky na zem. Stejně tak se rodily a odeznívaly další akce, jejichž ozvuk však v návštěvnících přetrvával dál. Ve druhé části zahájení nastoupilo klarinetové trio Porta Chiusa, které tvoří Paed Conca, Hans Koch a Michael Thieke, a předvedlo Concovu kompozici motivovanou porušováním lidských práv. Hlavní program 28. dubna zahájilo mezinárodní, v Berlíně usazené, seskupení Les Femmes Savantes. Představení probíhalo ve třech setech. V prvním se představila sólově švédská soundartiska Hanna Hartman se svým kouzlením, při němž pomocí hadiček rozbublávala kapalinu a vytvářela omamné zvukové obrazce. Poté ji vystřídaly její německé kolegyně, trumpetistka Sabine Ercklentz, vokalistka Ute Wassermann a elektroničky Andrea Neumann a Ana Maria Rodriguez (ta pochází z Argentiny). Jejich vzájemná interakce je sice postavena na určitém konceptu, ale přesto vytváří při konkrétním vystoupení magickou atmosféru. Je nesnadné pozorovat každý detail v jejich nezměrném itineráři, neustále se něco děje a košatí do nádherné souhry, v níž má každá zúčastněná svůj prostor a každá drobnost své opodstatnění, aniž by se ztrácela možnost svobodného rozvíjení. To se pochopitelně ještě znásobilo, když se v závěrečné části spojilo všech pět „učených žen“.

VOKÁLNÍ EXTRAVAGANCE
Bob Ostertag na vs. Interpretation končil své šestnáctiměsíční celosvětové turné a představil de facto premiéru svého opusu Book of Hours, k němuž přizval tři věhlasné vokalisty. Theo Bleckmann (mimo jiné spolupracovník Meredith Monk) je spíše akademičtěji založený zpěvák, který má ovšem patřičný smysl pro jakoukoliv taškařici. Phil Minton je osvědčený matador svobodné improvizace, který je zase schopen se po svém podřídit danému konceptu. A Audrey Chen má v sobě přirozenou hravost i vnitřní disciplínu. Bob sám působí při vlastním vystoupení spíše jako stoik a jeho elektronické podklady jsou ústrojně nenápadné a dávají dostatek prostoru pro vokální extravagance. Nesmírně působivé dílo, při němž se bavíte a zároveň cítíte hloubku až jakési mrazení.
Původem Mexičanka Angélica Castelló a Francouz Jérôme Noetinger patří mezi ty zvukové manipulátory, kteří pracují s kolážemi a využívají klasické přístroje. Jéróme oživuje svou hudbu zejména používáním páskového magnetofonu a Angélica vedle audiokazet vdechává život svým produkcím hrou na kontrabasovou flétnu. Geniální spojení dvou tvůrců, kteří přes abstraktnost své tvorby dokážou vtělovat svým kejklím při vší rozpínavosti a řádění strukturální smysl.
Pátek 29. dubna byl Mezinárodním dnem tance, což vs. Interpretation uctilo takzvanou linkou D, která vedla od převážně tanečnímu umění zasvěceného Divadla Ponec přes Alfréda ve dvoře až po rej v samotné Altě. Rozhodně za zmínku stojí prostřední zastávka, kde se skutečně na dvoře nebo spíše ve vnitrobloku odehrálo setkání libanonského kontrabasisty Raeda Yassina a jeho vážné kompozice s nevšední pohybovou kreací pražského Fina Pasiho Mäkely v jeho spontánní verzi butó. Kostým i paruka pak dokonale umocňovaly bizarní dojem tohoto až surrealistického matiné.
Úvodní večerní představení v pátek spojilo dohromady francouzského Vietnamce Le Quan Ninha, českého Američana George Cremaschiho a kosmopolitního tanečníka Julyena Hamiltona. Výkon posledně jmenovaného byl na jeho věk vskutku úctyhodný a dá se říct, že na jevišti téměř metal kozelce, ale tím poněkud zastínil své spoluhráče a především Le Quanovy niterné perkusivní vychytávky.
Jedním z vrcholů celého festivalu bylo dozajista vystoupení seskupení Rouba3i, při němž trojici libanonských umělců Mazen Kerbaj (trubka), Sharif Sehnaoui (kytara) a Christine Abdelnour skvěle doplnil hostující bubeník Tony Buck. To jasně dokázalo, že absolutní free lze hrát s velikou jemností a citem a přitom napětím i vzepětím. Technicky neotřelé hráčské postupy a zvláštní poetický náboj se ještě dokonale snoubily s Kerbajovými výtvarnými pracemi, které po celou dobu zdobily takzvaný malý sál Alty. Po tomhle zážitku bylo poněkud problematické si vychutnat whitenoisovou smršť fúze Georgije Bagdasarova aka Umakau a freecoreových Microvomit. Ale nářez to byl, to jim nelze upřít.

ABBA VS. IMPROVIZACE

Bleckman, Chen, Minton
Bleckman, Chen, Minton

Sobotní odpoledne se odehrávalo ve Staré čistírně odpadních vod v Bubenči, kde se v sólových setech představili Mazen Kerbaj, Christine Abdelnour a Andrea Parkins. Nádherné industriální prostředí se zajímavou akustikou sedlo především Kerbajovi, který rozehrál všechny své rejstříky s nádhernou nonšalancí. Abdelnour sama tvrdí, že její produkce je založena na určitých naučených technikách, ale i v tom byla znát jasná invenčnost. Parkins se svými filigránskými hračičkami, elektronikou a poskrovnu využitým akordeonem zas až tak přesvědčivá nebyla, ale jako třešinka na dortu proč ne.
Pražský improvizační orchestr řídil tentokrát rakouský kurátor Christof Kurzmann, který s ním po tři dny secvičoval volnou kompozici na téma uprchlíků a jako určitý pattern si vzal píseň S.O.S. skupiny ABBA. Rozhodně emotivní věc, v níž se střídaly melancholické pasáže s dramatickými vzlety. Prim tentokrát hrála především dechová sekce, která dokázala navodit správné napětí a v neposlední řadě také dvojice kontrabasistů, kde se vedle domácího George Cremaschiho skvěle předvedla hostující kalifornská hráčka Lisa Mezzacappa. Vzhledem k vytíženosti coby hlavního dramaturga v základní sestavě chyběl druhý z otců zakladatelů PIO, trumpetista Petr Vrba. Ten však dostal naopak hlavní part v krátkém, ale výživném dovětku. Dalším výsledkem několikadenní dřiny bylo vystoupení formace Praed+, v níž ústřední dvojici – Paeda Concu na klarinet a v tomto případě de facto DJe Raeda Yassina – doplnil jejich ostřílený sideman Hans Koch na klarinet a trojice českých muzikantů Marcel Bárta (saxofony), Jan Jirucha (trombón) a Pavel Zlámal (klarinet, saxofon). Výsledkem byla skutečně nabušená pozoruhodná směsice arabského diska se sofistikovaným dechovým doprovodem. Yassin v roli laptopisty, showmana a halekátora dodával jinak vlastně technicky náročné kompozici patřičnou uvolněnost, která strhla část publika k tanci, většina ovšem zůstala u pozorného sledování brilantních muzikantských výkonů.

FOTOGRAF SVÁDÍ MODELKU
Poslední den na Prvního máje bylo možno si v brzké odpoledne ve dvoraně Veletržního paláce konečně vychutnat naplno produkci Le Quan Ninha, který na velký buben dokáže vytvářet skutečně nezvyklé sonické eskapády s neobyčejnou precizností a využívá při nich třeba i boby cizrny. Ve dvoraně bývalých Elektrických podniků pak Hans van Koolwijk představil svůj hlavní nástroj Bambuso Sonoro, tedy jakési bambusové varhany, které vyznějí nejlépe právě v takovémto rozlehlém prostoru. Stejné místo pak ozvučilo duo Tonic Train, které tvoří tvůrkyně DIY nástrojů Sarah Washington a elektronik Knut Aufermann. Obě představení bylo zajímavé poslouchat i pozorovat z různých úhlů a různých poschodí a zkoumat tak putování zvukových vln.
Večerní část tentokrát zahájila video-opera Zub za zub slovenského skladatele Miroslava Tótha, který si střihl vedle saxofonových výkrutů také expresivní pěvecké party. Živou kapelu pak doplňovali Andrej Gál na violoncello a spoluautor Michal Paľko na cimbál. Obrazová část se symbioticky doplňovala s hudební a rozhodně netrpěla nešvary podobných projektů, kde se tvůrci snaží o efekty za každou cenu. Vše doplňovaly autentické výpovědi obyvatel kdysi slavného, dnes chátrajícího městečka, které se snaží ovládnout developeři a další, kteří by si chtěli přisvojit něco ze zašlé historie. Opět naštěstí žádná agitka, ale zajímavá kolekce útržků hovorů a sentencí. Účelně, i když poněkud minimalisticky a odcizeně provázel svou hereckou kreací Marek Kundlák. A opravdovou odlehčenou pochoutkou byla závěrečná natočená scéna fotografa svádějícího svou modelku téměř ve stylu němé grotesky.
Další výsledek třídenního workshopu, tentokrát skutečně v pravém slova smyslu, přineslo představení choreografované a režírované Julyenem Hamiltonem s pěti českými a slovenskými tanečníky a tanečnicemi – Radimem Kláskem, Bárou Látalovou, Danielem Račekem, Janou Novorytovou a Stanislavou Vlčekovou a dvěma již zmiňovanými hudebnicemi – Andreou Parkins a Ute Wassermann. Ute se kromě nádherných vokálních ekvilibristik zapojila nenápadně ale zcela ústrojně do pohybových šarád, které se zaobíraly lidskými vztahy, potkáváním a míjením. Úctyhodné taneční výkony se obešly bez zbytečných okázalostí a přes civilní projev měly bezesporu řadu zajímavých momentů.
Noisecoreovo-doomjazzový nátěr na závěr v podobě kvarteta The Peeled Eye byl skvělou uvolňovací katarzí, kde přes veškerou hutnost byly čitelné skvělé výkony jednotlivých muzikantů – saxofonisty Borise Haufa, bubeníka Stevea Heathera, kytaristy Martina Siewerta a baskytaristy Christiana Webera, který na sebe upozorňoval nejen zemitou hrou ale i vzhledem blízkým Lemmymu. Evropská verze úletů z newyorského downtownu, kde se odvaz mísí s neutuchajícím gejzírem nápadů.
Suma sumárum dozajista povedená přehlídka, která má ambice se stát evropskou událostí.01

Přidat komentář