Kenny Barron: Prolog 23. ročníku Mezinárodního festivalu jazzového piana

Návrat Kennyho Barrona do Prahy po čtrnácti letech, tentokrát se sólovým recitálem, vyzněl prostě mile. O vystoupení předchozího večera v rámci JazzFestBrno kolovaly superlativy. A ve vyprodané Sukově síni legendární (nejde o další plýtvání nadužívaným slovem, tady bez výhrad platí) pianista přesvědčil, že ve svých téměř pětasedmdesáti neztrácí vitalitu a vynalézavost, natož hráčskou eleganci a chuť do muziky. Ta byla znát už z typického náruživého pobrukování hlavních melodií, kterými Barron „podkládal“ dynamiku úhozu.

Jistě, Kenny Barron hraje vlastně hodně konzervativně, což není dáno věkem (řada vrstevníků i starších sekáčů stále experimentuje), ale prostě vkusem, kořeny a povahou. Ale jak krásně konzervativně! Když spustil směsku nenásilně propletených balad (tuším Ellingtonovy melodie The Star-Crossed Lovers, Melancholia etc.) nebo svoji autorskou Lullaby, působilo to dojemně a navíc dokládalo, proč Barron získal pověst jednoho z největších jazzových lyriků. Když chtěl mistr zdůraznit krásu melodie, hrál velmi úsporně. Když došlo na odpíchnuté ragtimeové reminiscence nebo latinu Calypso („Tohle jsem napsal v šedesátém prvním, když jsem se přestěhoval z Philadelphie do New Yorku a calypso hrálo prostě všude,“ ohlásil nonšalantně a už jen ta věta dýchla příjemnou nostalgií), málem by se vám chtělo v důstojném prostředí Rudolfina vyskočit a tančit.

K repertoáru, ať už k vlastním skladbám nebo standardům, přitom Barron nepřistupoval ani náhodou schematicky ani staticky. Například jeho klasická kompozice Sunshower. V členitém, rytmicky proměnlivém akustickém sólovém podání v Rudolfinu fungovala stejně dobře jako na albu Innocence (1978) v obsazení kvintetovém, navíc elektrickém a s posílenou rytmikou, ve verzi se Stanem Getzem z roku 1989 (na desce The Lost Sessions, 2003), v kvartetu s Hicksem, Bookerem a Cobbem (Rhythm-a-Ning, 1990)… A standardy? Nejen zmírněná úspornost, ale i její pravý opak. How Deep Is The Ocean zrychlil Kenny Barron mnohem více, než bývá ve standardním kraji zvykem, zahustil harmonii, celou věc přefrázoval a – nádhera.

Příjemné setkání. Názorná ukázka, proč se učit od „konzervativních legend“. A víc než důstojný prolog letošního MFJP.

 

Praha, Sukova síň Rudolfina, 26. 4. 2018

 

 

Přidat komentář