Comebacky mohou sentimentálně recyklovat, což není zločin a příznivce „navrátilců“ to bezproblémově potěší. Nebo nabídnout novou energii, což bývá riskantnější, ale také umělecky poctivější a více tvůrčí. Podle eponymního, třetího dlouhohrajícího počinu Khoiby se zdá, že se Ema Brabcová a Filip Míšek přirozeně a příjemně trefili mezi tyto dva póly. Leccos v chmurnější nostalgii citových a hledačských témat textů, rozostřených kytar, syntetických ploch a trip-hopových nálad připomene dobu „první existence“ Khoiby v nultých letech, kdy se taková estetika módně nosila. Projekt si zkrátka zachoval identitu. Ovšem zároveň jsou nové kompozice koncepčnější, zralejší a také „současnější“. Což není samozřejmost, comebacky přece často záměrně sází na stylizaci do dob naivit a malin nezralých. Rozhodně jde o velký pokrok oproti poměrně přímočarému singlu (nejde o nadávku, takové holt mají singly být) Stoke The Fire, který comeback Khoiby přede dvěma lety ohlásil a naštěstí není na albu opakován, neb by nezapadl.
Deska nabízí hned několik výjimečných momentů, třeba neprvoplánové melodické téma Known As Free nad skutečně rozvolněným rytmickým základem. Nebo echované, sonicky roztříštěné prostory How The Eye. Zároveň tu najdeme i dost hebce zpěvných motivů, navíc jako např. v Onion Skin příjemně znervózňujících využitím méně obvyklých tónových intervalů a harmonií. Vtáhnout do děje ale dokáží i „minimalistické“, na umanutých repeticích vystavěné kusy jako balada On Alert. Nejzajímavěji pak působí písně, kde se melodická chytlavost a záměrné zvukové rozklady prolnou, jako ve finální Storages. Jistě tu pomáhají zkušenosti Filipa Míška se scénickou hudbou. Pojítko mezi tím vším? Zdánlivě křehký, sférický, ale přitom intonačně pevný hlas Emy Brabcové. Comeback korunovala deska, která může zaujmout nejen posluchače, kteří s Khoibou stárli a zráli, ale i někoho, kdo podobně jako já považoval nahrávky původní Khoiby za až moc průhledné.
Minority Records, 2019, 40:28