Kill The Dandies!

Seskupení Moimir Papalescu & The Nihilists se v minulých letech prohnalo českou scénou, vneslo trochu rozruchu do domácího indie-popu, zanechalo dvě alba, a zas se vypařilo. 1_kill_the_1Podle mnohých se jednalo o svěží vánek, podle jiných zas o bublinu, nafouknutou novináři, pro které byla skupina s bohatou minulostí svých členů vděčným i adorovaným objektem. Každopádně Nihilists jsou už nějaký čas minulostí a její členové vytvořili dvě nové cesty.Elektronický mág Miroslav Papež a saxofonista Petr Venkrbec jsou aktivní v hned několika projektech, kytarista Jindřich Hoch aka Hank Jesus Manchini, zpěvačka Jiřina Kröhnová řečená La Petite Sonja a bubeník Vratislav Placheta se pak v prosinci 2007 poprvé objevili na pódiu pod názvem Kill The Dandies!. Sestavu doplnil kytarista Richard Fischer (zároveň člen táborských Take Death), elektronický zvukotvůrce Zdeněk Rudol (kdysi Mud Pies a hlavně legendární industriál Střední Evropa), a o něco později se přidal i basista Martin R. (zároveň Ritchie Succes). Během pouhého roku se zabydleli v domácích klubech, vymetli pár festivalů v nelukrativních časech a pomalu se tak začali dostávat do povědomí jak u těch, kteří nad včera propíranými jmény už dnes ohrnují nos, tak i stačili zaujmout ty, které módní záležitosti spíš odrazují.
Kill The Dandies! nejsou žádný underground. Spíše by se u nich dalo hovořit o propracované a dotažené hudební póze. Což nemyslím nikterak pejorativně. Jejich show je zábavná i uhrančivá, spojuje v sobě prvky dekadentního kabaretu i špinavého garážového klubu, kde je ze všeho nejdůležitější zahrát pořádně nahlas. Oproti Nihilists se KTD vracejí hlouběji do hudební historie, čerpají jak z ledově melancholického post-punku, tak i šedesátkové retro psychedelie. Libují si v jednoduchých, rytmicky ,rovných‘ basových motivech, opletených sonickými kytarami a spoustou podivuhodných elektronických zvuků, ve kterých se potkávají samplované pasáže s tóny klasických analogových kláves. A nechybí ani rockabilly postupy. Do toho1_kill_the_2 všeho pak zaznívá Sonjin lehce nakřáplý, lehce nesmělý hlas, který ovšem vcelku zajímavě kontrastuje s jejím živočišným pohybovým projevem na pódiu. S loňským podzimem se objevil na značce Drug Me Rec. singl I Want It, který obsahuje i skladbu s berlínským příznivcem skupiny, Stevem Morellem, na jehož akci vystoupili (další s jejich účastí se má konat v Berlíně 24. ledna), a který je zařadil i na sampler, který periodicky vydává na své značce Pale Music. Debutové album pak skupina slibuje na jaro 2009.
Jestli KTD něco spojuje s jejich předchůdci (ano – opravdu bych se nebál tvrdit, že KTD jsou dnes dál) Nihilists, pak to je přirozeně sebevědomý postoj na pódiu, prozrazující nejen soustředěnost, ale i přesvědčení o správnosti své cesty. Ale to už je omletá písnička. Každopádně podobná forma pop-music mně osobně dává naději, že nejen v alternativně smýšlejících spolcích je hudební budoucnost a občas si nezaškodí jen pouhopouze zarelaxovat při decentně potemnělém soundu. A že – jak se mohli přesvědčit třeba i návštěvníci listopadového koncertu Woven Hand v rámci festivalu Alternativa – tenhle „Psychedelic Western Rock’n’roll“ je v podobném případě docela dobrá volba.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *