Kìzis: Tidibàbide / Turn

Tin Angel Records, 2021, 204:53

Tři a půl hodiny. Třicet šest skladeb indiánského barokního elektropopu. To nezní jako plán pro generaci posluchačů zívajících nad alby. Vyzobávat jednotlivé skladby v tomto případě nefunguje: to jako byste z filmu vystřihli pár sekvencí a získali dojem, že zbytek chápete. Nehodí se ani k mytí nádobí, ledaže by ho bylo jako po armádě; i tak není jisté, že byste to v daný čas stihli, protože co chvíli z mocných rytmů pow wow doslova zkameníte, a to se pak těžko drhnou hrnce. Nenechte se však délkou vystrašit: uteče to rychleji než byste řekli a na opakovaném poslechu se stanete závislí. Navíc, vhodnější chvíli na vstřebání jistého druhu léčivých účinků té hudby než v době lockdownů těžko hledat.

Na rovinu, a bez vytáčení: na tohle extrémně kreativní, přesto snadno poslouchatelné a občas i taneční epické dílo, rozsah recenze nestačí. Kanadská indiánská transgender zpěvačka, hudebnice a skladatelka Kìzis, donedávna známá pod jménem Mich Cota, do něho vsunula tolik hudebních, literárních, historických odkazů, mluveného slova, zraňujících vzpomínek a spirituálních prožitků, že vstřebat je, natož rozklíčovat, dá fakt dost práce; a jen vyjmenovat padesátku spolupracovníků by zabralo prostor, který nemáme. Jsou pro ni přitom podstatní: třeba aranžér smyčců, houslista Owen Pallett, saxofonista Nick Durado, Tim Nelson z australské skupiny Cub Sport, elektroproducentka Hanako Hoshimi-Caines, skladatelka Elisa Harkins nebo legendární experimentální transgender písničkář Beverly Glenn-Copeland.

Pro osoby třetího pohlaví mají indiánské národy označení two-spirit, to protože daleko lépe vystihuje jejich odlišné chápání gayů, lesbiček a transsexuálů od běžně vnímané komunity LGBT. I to je nosné téma alba, podtržené ve skladbě Redbody výzvou: „Dobrý den, jsem tělo. Pro dnešek se budu jmenovat Rudý, a pokud si se mnou chcete zatančit, pojďme se nejprve pomodlit.

 

Přidat komentář