Komara: Komara

komaraV současnosti zjevně umělecky nejzajímavějším a mezinárodně nejvíce ceněným živým muzikantem z prostoru bývalého Československa je slovenský kytarista David Kollar. Bez nadsázky se řadí do absolutní světové špičky progrocku i ambientu. Přes relativní mládí (ročník 1983) není Kollar žádným hudebním novicem. Od konce 90. let formoval svou hru v několika kapelách, studoval u kytarové legendy Andreje Šebana, nahrává filmovou i divadelní hudbu, pár let hraje v italsko-slovenské kapele The Blessed Beat a před nedávnem se mu povedl opravdový majstrštyk – sestavit trio KoMaRa s mistrovským bubeníkem Patem Mastelottem a trumpetistou nového věku Paolem Rainerim. „Za vším je opravdu tvrdá práce. Po letech přežívání jsem už nechtěl hrát se Slováky, kteří jsou líní makat pět dní v týdnu,“ říká natvrdo. Mnohaletá dřina, hledání výrazu a především neodbytná e-mailová komunikace s jedním ze svých velkých vzorů, respektovaným norským kytaristou Eivindem Aarsetem, přináší šťavnaté plody. Naučil se nově pracovat s kytarou: „Ne akord, ne sólo, více jdu do barvy nástroje, do ohýbání tónů.“ S Rainerim už hrál v Blessed Beat, s Mastelottem jej propojil právě Aarset. Pak to nabralo rychlé obrátky. Slavného bubeníka Kollarův talent, pracovitost a důsledná hledačská intuice silně zaujaly. Běžela hudební komunikace po netu, posílali si nápady, připomínky, cizelovali směr. Pak odehráli několik koncertů a energii z živého hraní přenesli do studia. Během pár dnů pak nahráli kolem základů silných motivů mnoho hodin improvizačních verzí. Mastery sbalil Mastelotto do tašky a odletěl s nimi za oceán stříhat a míchat. „Pat jede na atomový pohon! Dostával jsem od něho průběžně asi sto mailů s nápady a připomínkami k donahrání byť jen pár tónů, pár zvuků. Skoro jsem to chtěl vzdát. Bylo to nejpracnější období v životě!“ Album bylo hotovo. Vrcholné haló okolo KoMaRa ovšem vypuklo, když do projektu vstoupily další slavné persony – Adam Jones (Tool) udělal cover alba a mix do transparentního finále vyčistil zvukový designér Adrian Benavides. To se rozkřikne.
Přetěžko k hudbě KoMaRa psát slovně sdělné referenční body. Je to mimo veškeré kategorie. Album žije v divokém víru zvuku. Je to virtuózně-instrumentální soundtrack k děsivému noir-road movie. Z nekompromisně monstrózní úvodní Dirty Smelly to fakt fyzicky páchne. Smrad neklidní ani přelety Raineriho trubky, naopak puch ještě víc rozfoukává. Bestie se probouzí! Kytarová šelma v A Collision of Fingerprints hrozivě zavrčí na cestě k pravěkým bažinám She Sat In Black Silt. Nad těmi víří truchlivé vytí Raineriho bolestné trubky, svist samplů i nervní zlomy Mastelottových výstřelů. Jsme na zlověstném tripu skrze zdánlivě zklidňující avant-jazz-ethno-blues Pasquinade, aby ve finále dostala naše nervová soustava opět zabrat.
Hudební Eraserhead! KoMaRa debutovým albem k progresivistům zdvihá pomyslný prostředník se vzkazem, co že to je ten pravý progres. Doporučení – neposlouchat při emoční dysbalanci!

Hevhetia, 2015, 46:16

Přidat komentář