Korjen: Hledáme, co nás spojuje

Skupinu Korjen, jejíž album Sabur bodovalo i v mezinárodních žebříčcích, tvoří tři čeští hudebníci a tři zpěvačky z různých zemí. Na naše otázky odpovídají Aida Mujačić z Bosny, Ewa Żurakowska z Polska a Svetlana Sarkisjan, Slovenka s arménskými kořeny.

 

Jak se to vůbec stalo, že v Praze vytvořili jednu kapelu tři čeští muzikanti a tři zpěvačky z různých zemí?

Svetlana: Na začátku bylo pár lidí, kteří měli přirozený zájem o tradiční hudbu. počátečním propojení sehrál důležitou roli Milan Mikšíček, který se scházel s kamarádkami, společně zpívali polské nebo ukrajinské lidové písně a hledali další lidi. Na počátku tedy byla radost ze zpívání a z objevování původní hudby.

Ewa: Každý z nás ale asi vidí počátek fungování kapely v jiném okamžiku. Ano, máme zájem o tradiční hudbu, jak už řekla Svetlana, ale v kapele jsou také muzikanti, kteří předtím neměli s lidovou hudbou žádné zkušenosti, a o to je zajímavější s nimi hrát. Třeba Marek přišel, když už kapela fungovala, a já si dnes Korjen bez něj nedokážu představit. Přišel z jiného hudebního prostředí, znal funk, jazz a hip hop, a přitom do tradičních písní přináší něco hodně zajímavého.

Aida: Já jsem studovala hudební vědu s Honzou Šiklem, ale v té době jsme o sobě ještě nevěděli. Až jsem přišla na zkoušku, kterou inicioval Milan, zjistila jsem, že to je můj spolužák ze třídy.

Byl-li tedy na začátku kapely pozitivní vztah k lidové hudbě, jaký vztah k ní má každá z vás?

Svetlana: Já pocházím ze Slovenska, ale můj otec je Armén a máma je z Moravy. Arménsky jsem se doma neučila, ale táta mi hodně pouštěl arménské desky a melodika tamní hudby se mi vpila pod kůži. Do kapely jsem se dostala přes Aidu, která byla v té době moje spolubydlící. I u ní jsem pozorovala lásku k tradici a ryzosti, k příběhům, které si člověk nese od dětství.

Aida: Já jsem se narodila v Bosně a strávila jsem tam celé své dětství. O tradici se u nás moc nemluví, je to prostě součást života. Ráno jsem slyšela babičku, jak tančí po kuchyni kolový tanec a přitom si vaří kávu. Na Balkáně se lidé u hudby setkávají, je to součást jejich bytí. Vyrůstala jsem ještě v Jugoslávii a blízko jsem měla k hudbě bosenské, srbské, makedonské i slovinské. Vůbec jsem si ale neuvědomovala, že pocházím z Balkánu a že balkánská hudba může znamenat něco výjimečného. Až po příjezdu do Česka jsem zjistila, co tady pro lidi balkánská hudba znamená. Až tady jsem si uvědomila, jak výjimečná je kultura, z níž pocházím. Začala jsem tedy vzpomínat a některé písně, které s Korjen hrajeme a které se objevují i na novém albu, jsou zároveň vzpomínkami na mou babičku a na její příběhy. Tradiční hudba tedy pro mě zůstává způsobem života. Nevnímám ji jako žánr.

Ewa: Já nepocházím z hudební rodiny ani z rodiny, ve které by se zpívalo. Tradice ale u nás byla také důležitá, vyprávěli jsme si o našich kořenech. Pocházím z Polska, ale babička například byla z Volyně, tedy z území, které k Polsku patřilo před válkou. Zažila kulturu, která ještě nebyla rozdělena na ukrajinskou a polskou. Asi proto mám k tomuto regionu vztah. Fascinace lidovou hudbou u mě začala z jiné strany. Studovala jsem v Polsku na divadelní škole, která pracuje s tradičními písněmi jako s vyjadřovacím prvkem, s jazykem. Tam jsem potkala hudebníky z Ukrajiny, Bulharska nebo Íránu a tam pro mě začala doba hledání a zkoumání, cestování po Balkánu, po Sibiři, po TuvěVšude jsem potkávala lidi, kteří udržují tradici zpěvu, při které samotný proces zpívání znamená víc než samotná píseň.

Každá z vás a vlastně každý z členů přináší tedy do kapely něco ze sebe. Jak potom vzniká vás současný repertoár?

Ewa: Každý z nás šesti vám asi řekne něco jiného. Ale především nás velmi přitahuje a baví hudba samotná. Nesnažíme se o rekonstrukci. Každý z nás má nějaký osobní vztah k jednotlivým písním a příběhům. Hodně písní známe od nějakého konkrétního člověka. Kapela funguje už deset let, hrajeme spolu a víme, co znamená sdílet píseň v tak cizorodém prostředí. Píseň, kterou přinese Aida nebo Svetlana, slyšíme my ostatní jinak. Navzájem se učíme, co z písní pochopí člověk, který v jejich původním prostředí nikdy nebyl. Jak se třeba jiný člověk naučí lichý rytmus balkánské písně. Hledáme, co nás v těch rozmanitých hudebních tradicích spojuje. V různých hudebních zdrojích a strukturách, v tom, jak to zní a jak to cítíme, je směr, kterým jdeme.

Když některá z vás přinese do kapely novou píseň, je to potom ona, kdo dohlíží na další práci s tímto materiálem, nebo se spíše necháváte od kolegů překvapit?

Svetlana: Je to poměrně živý proces a záleží na každé písni, „o co si řekne“ a jak to zachytíme. Je tam variabilita od původních verzí po experiment. Záleží i na tom, jakou „funkci“ zastává konkrétní píseň v samotné korjenovské verzi. Může to být hlavní hvězda, která chce být náležitě opečovávaná – ušijí se jí nové šaty, zůstane sólová, protože ostatní hlasy by byly navíc, zazní v téměř původní verzi. Nebo přináší zprávu, emoci, příběh – a dovolí nám pohrát si s formou, doplnit jiné hlasy mimo melodiku původní kultury odkud pochází. V tom případě originální tvar ustupuje výslednému sdělení.

Aida: V kapele nemáme kapelníka, jsme všichni rovnoprávní. Většina písní vznikla na soustředění někde na chalupě. Ty písně jsou stále mladé. Tím myslím, že jsme vždycky otevřeni všemu, co píseň může změnit. Někdy se stane, že se musíme dohodnout, jakým akordem skončíme, ale podstata spočívá v tom, že si s písní dlouho hrajeme a společně hledáme její tvar.

Přidat komentář