Kráska i zvíře Cassandra Wilsonová

Přes dvacet let s oblibou sahají obrazoví redaktoři zdaleka nejen jazzových magazínů po snímcích její fotogenické tváře. Nepopiratelně krásná, ušlechtilá a skrze svou muziku oduševněle působící a stylotvorná zpěvačka s eroticky temným hlasem, v němž ovšem není ani stín vulgarity, stejně jako v celém jejím projevu, to je vděčný objekt.
casandra0Cassandra Wilsonová se tímhle objektem ovšem stala už skoro jen tak tak, když na počátku 90. let vzdala po letech vandrování kluby, nahrávacími studii a jam sessiony s newyorskými avantgardisty sdruženými kolem saxofonisty Steva Colemana pod značkou M-Base Collective. Užila si s nimi jistě výbornou zábavu i pocit výlučnosti, a určitě se od Colemana, kytaristy Jeana- Paula Bourellyho, pianistky Geri Allenové nebo basisty Lonnieho Plaxika a dalších leccos naučila. Nicméně její tehdejší nahrávky nepůsobily přesvědčivě; toho pocitu se posluchač nezbaví ani po letech. Divoké mísení freejazzu a funku s hip-hopovými prvky jí nedávalo prostor soustředit se na výraz a pořád jen rozevláté kolegy jakoby marně doháněla v zápolení s pěveckou technikou. Pro vokalisty je jazzové experimentování také podstatně ošemetnější než pro instrumentalisty, a s čestnou výjimkou Betty Carterové (a to ještě ne vždycky) se v téhle roli skoro nikomu nedařilo. Cassandra Wilsonová se sice nepochybně snažila a uhrančivé fešandě Coleman zařídil kontrakt s mnichovským nezávislým vydavatelstvím JMT Stefana F. Wintera, pro které natočila sérii více či méně odvážných alb. Nejznámější a jakž takž neslušnější je z nich Blue Skies (1988) jen s klavírním triem a sestavené výhradně ze standardů.
Ale když se po téměř dekádě mezi rozevlátými výzkumníky dostala k šanci udělat desku u jednoho z nejrespektovanějších jazzových labelů Blue Note, byl to důvod k zamyšlení, co se svou kariérou učinit. Provést něco jako mírnou otočku jí radil, třebaže nekonkrétně, i slavný šéf Blue Note Bruce Lundvall.

O STO OSMDESÁT STUPŇŮ
K čemu Cassandra došla, bylo ovšem mnohem dál a podobá se to zázraku. I když se na něm podílela náhoda. Jak to bývá. Tahle se jmenovala Craig Street a šlo o zpěvaččina souseda z baráku, jehož potkávala na schodech a měla snad tušení, že je tak trochu muzikant, živící se právě manuálně. Jednou se s ním dala do řeči a postěžovala si mu, že se trochu bojí osvědčených producentů, které jí Lundvall navrhoval. Když Street utrousil, že on by jí desku udělal určitě jinak, než řemeslníci stáje Blue Note, vypadalo to jako vtip. Ale po bližším seznámení Cassandře došlo, že narazila na mimořádně senzitivního mládence. Lundvall byl sice vůči zcela neznámému Streetovi nedůvěřivý, ale když Wilsonová trvala na svém, svolil k natočení zkušebních snímků. Než k nim došlo, což Lundvalla definitivně přesvědčilo o správnosti instinktu jeho nové akvizice, snažil se Craig dobýt z Cassandřina hudebního podvědomí nejspodnější vrstvy, sahající do dětství v mississippském Jacksonu. Kde do sebe jednak nasávala tradici bluesovou a nemohla ji minout ani muzika černých bohoslužeb, ale kdy také coby teenagerka obdivovala například vrstevnaté písničkářství Joni Mitchellové. Na to vše ve spolku Colemanových avantgardistů později úplně zapomněla. A oponovala Streetovi, že k tomuhle se přece coby už zavedená zpěvačka ultramoderního jazzu nemůže vracet. Aniž by se jí bývalí kolegové nevysmáli.

cassandra_2FOLKROCKOVÁ VENUŠE Z KORYTA MISSISSIPPI
Nicméně svému vyvzdorovanému producentovi uvěřila, a když se pak ve studiu počaly zhmotňovat Streetovy představy o zvláštním folku s bluesovou prapodstatou a jemnými jazzovými názvuky, sledovala to se zatajeným dechem a tušením zrodu čehosi mimořádného. K čemuž zcela přirozeně dodávala to hlavní, hluboký hlas plynoucí vláčně mezi akustickými a slideovanými kytarami, a řídkými bicími i basou. Nesmírně pomalu, uvolněně a přitom naléhavě.
Kritikové přirovnávali Cassandru z přelomového alba Blue Light ’Til Dawn (1993) k „otci vod“, čili největší americké řece, takřka stojaté v nejširších partiích, v jejíž paměti jsou kytarové popěvky česáčů bavlny i dřevní kutálky vyhrávající k tanci na parnících. Řece, která se ovšem, poslušna okřídleného Herakleitova výroku, neustále proměňuje. Takže Cassandřina specifická verze blues zhruba po sto letech od jeho vzniku je vlastně něčím jiným. K bluesové podstatě připoutaným a zároveň naprosto současným a poučeným dalšími žánry. Což je patrné i z toho, že vedle „delta songů“ Roberta Johnsona sáhli Wilsonová se Streetem po písních Mitchellové, Vana Morrisona i popové I Can’t Stand The Rain, již původně zpívala Ann Peeblesová a slávu jí udělala Tina Turnerová. A střídmě se tu autorsky projevuje i sama Cassandra (skládá dodnes jen tu a tam). Podstatnou práci pak odvedl kytarista a aranžér Brandon Ross.

NEJEN OSVĚDČENÁ FORMULE
Obrovský ohlas učinil z Cassandry rázem celebritu, ty tam byly její dřívější nejistoty, byla náhle silnou osobností. Pokračovala v nastoupené cestě neo-blues kombinovaného s folkem deskami New Moon Daughter (1995, prvá Grammy), Belly Of The Sun (2002) nebo Glamoured (2003). A mezitím se suverénně pohybovala už i v jazzovém materiálu na CD Randezvous jen s pianistou Jackym Terrassonem (1998) i na výtečné poctě Milesu Davisovi Travelling Miles (1999). Rok co rok vítězila v anketách, sbírala ocenění a koncertovala po celém světě. Mimochodem, její převratný přístup evidentně inspiroval řadu dalších pozoruhodných vokalistek – Lizz Wrightovou, Madeleine Peyrouxovou, nebo nejnověji Melody Gardotovou.
Když se zdálo, že jí v oné hlavní linii, odstartované stále vysoko ceněným diskem Blue Light ’Til Dawn počíná docházet dech, přišel na pomoc T Bone Burnett, muž totožné krevní skupiny, a vyprodukoval album Thunderbird (2006), kterým do příznačného stylu a zvuku Wilsonové vnesl svěží prvky. A pootevřel dveře k vnímání niterné zpěvačky i posluchačům alternativního rocku. S jehož protagonisty se letos dokonce přímo spojila na desce Coming Forth By Day (viz recenzi v UNI 5/2015), skvostnému holdu ke stu rokům od narození Billie Holidayové, kterou produkoval Nick Launay, stálý spolupracovník Nicka Cavea a skupiny The Bad Seeds, jejíž rytmiku také přivedl do studia. Titul patří mezi Cassandřiny nejzářivější a také nejzralejší, zúročuje na něm zkušenosti z ryze jazzového období a vtiskává starým písním ojedinělou vzrušivost blues-folkové novátorky.

MOŽNÁ PŘIJDE I BREIT

cassandraPřed šesti lety jsme ji poprvé slyšeli v Praze, kdy coby hvězda Strun podzimu s elegantní lehkostí a šarmem ženy – lvice, ťukající neodbytně na vrátka pánských snů, míchala vrcholné moderní písničkářství s jazzovou spontaneitou. Přičemž, jak mívá ve zvyku, zabíhala místy do taneční vyzývavosti latinských rytmických pásem. A sama při nich půvabně tančila. Tentokrát bude mít znovu v rámci Strun podzimu 18. listopadu k dispozici akusticky vlídnější velký sál Lucerny. A samozřejmě se opře o repertoár holidayovského alba. Na kterém zanechal silnou stopu kytarový kouzelník Kevin Breit, Cassandřin nestálý, ale letitý muzikant. Pokud se na pódiu bude vyskytovat tenhle hubený Kanaďan v kloboučku z úzkým okrajem, posluchače čeká tuplovaná slast.
Ale třeba dodat, že báječných kytaristů má Wilsonová, krasavice k pohledání a na scéně živel i něha sama, k dispozici fůru. I když bychom jí toho Breita rádi přičetli k už tak značnému dobru.

Foto: Mark Seliger, Petra Hajská

Přidat komentář