KRONOS QUARTET, IRENA & VOJTĚCH HAVLOVI

Praha, kostel U Salvátora, 10. 5. 2023

Večer v poněkud prochladlém, ale zcela zaplněném kostele U Salvátora byl rozvržen jako „dvojkoncertní“ výroční večírek. Čtyřicet společných let na scéně slavili Irena a Vojtěch Havlovi. Kronos Quartet, den před pražským koncertem vystupující také v rámci JazzFestBrno, současným turné rámuje půlstoletí existence.

Havlovi zahájili reprezentativní průřez tvorby efektně, od proslulých „salvátorských“ chrámových varhan. Zahráli na ně třeba motivy ze soundtracků KřižáčekZpráva o záchraně mrtvého. Nedošlo přitom k žádné prodlevě mezi pokračováním koncertu, zatímco Vojtěch Havel ještě dohrával na varhany poslední repetice, Irena Havlová sešla na pódium a převzala děj za klavírem. Havlovi vlastně proměnili výběr z díla, pocházejícího z různých etap, počínaje koncem 80. let, v jedinou souvislou suitu. Hladce prolnuly i změny zvuku mezi skladbami pro klavír a cello a duety pro violy da gamba. Nemusí mít každý pochopení pro „písničkovou“ tvorbu Havlových, ale písně Jako motýl či Stádo bílých jaků patří k poetice dua a přirozeně zapadly do příběhu. Příběhu o souznění. Potlesk, oceněný přídavkem ke skladbám pro čtyřručně hraný klavír, svým způsobem patřil celoživotnímu dílu.

Také Kronos zvolil úvod doslova povznášející. V podobě skladby Michaela Gordona Clouded Yellow (viz UNI 8/2018) s působivými melodickými oblouky, při kterých posluchač doslova vidí mračna migrujících žluťásků čilimníkových, kteří autora při komponování inspirovali. K čemuž nápadně přispěl i light design, obarvující zdi chrámu pochopitelně do žluta. Polopatické, leč spolu se zvukomalbou působivé.

V Praze (a pochopitelně předtím v Brně) mohlo zdejší publikum poprvé vidět Kronos v nové sestavě. Na Colours Of Ostrava 2019 ještě hrála s kvartetem violoncellistka Sunny Yang. Letos v únoru ovšem křehkou orientální krásku nahradil chlap jako hora Paul Wiancko. Dle očekávání hrál stejně brilantně. Do sestavy musel někdejší zakladatel kvarteta Owls hladce zapadnout jen díky sdílené estetice a dřívějším kontaktům s Kronosem, pro který na objednávku už v roce 2018 komponoval. Navíc v kvartetu na přelomu let 2019 a 2020 zaskakoval za Sunny Yang, vybírající si mateřskou dovolenou. Nepřipadalo mi přitom, že by Wiancko hrál nějak „silověji“ než dříve dámy na jeho postu. Pokládal se do hudby přesně tak, jak skladba vyžadovala. Souhra kvarteta vyzařovala jak obvyklou a pověstnou „žiletkovitou“ přesnost, tak synergický soutok emocí a energií.

Kapelník Kronos Quartet David Harrington mívá ve zvyku stavět originální dramaturgii koncertů na stupňování napětí a katarzích. Což platilo i pro letošní Prahu. Smyčcový kvartet č. 4 Sofie Gubajduliny jistou nervností „stroboskopicky“ trhaných nástrojových linek vytvořil od ladného motýlího třepotání dokonalou cestu k temnému vrcholu večera. Melancholický, folklórem i duchovní hudbou ovlivněný nápěv Groung (Jeřáb) arménského mnicha a skladatele Komitase z počátku 20. století, původně zhudebnění básně národního arménského spisovatele Hovhanesse Tumaniana, se proměnil v aranžmá Mary Kouyoumdjian, pomocí samplovaného mluveného slova a samozřejmě díky naléhavému podání Kronosu, v hrůznou obžalobu. V litanii za bloudící a zemřelé. Nová verze navíc přiřazuje k tématu genocidy Arménů další dějinné tragédie 20. století, včetně těch u nás či v Bangladéši.

Podle logiky dramaturgie „dirigoval“ Kronos emoce, cestou přes dojemný motiv Flow z instrumentálky Laurie Anderson v rozšířeném aranžmá Jacoba Garchika, směrem k odlehčení až hudebnímu humoru. Skladbu Nicole Lizée Death To Kosmische, ve které se muzikanti vyblbnou s různými plastovými retro-hračkami, vydávajícími legrační pseudokosmické a „sci-fi“ zvuky, a končí jakýmsi absurdním, zrychlujícím kvapíkem, už u nás Kronos hrál. Konkrétně v rámci turné k 40. výročí vzniku v roce 2014 v Rudolfinu. Zajímavé, že ji ze svého nepřeberného repertoáru vytáhl znovu během padesátin, ale nezdá se, že by tohle blbnutí začínalo muzikanty či diváky nudit. Právě naopak, kvartet si generování pazvuků viditelně užíval a potlesk diváků měl o poznání vyšší intenzitu. Vlastně šlo o katarzi k předchozím těžkým tématům. A když pak v pauze po skladbě některý z diváků do čehosi řinčivě vrazil nebo cosi kovového upustil, následoval po pohotové Harringtonově poznámce „perfect timing“ úlevný smích. I když bráno do detailu, hudební komika Death To Kosmische vlastně vůbec není legrační. Jde spíše o absurdní tragiku smrti žánru, v jejíž symbolice je i cosi mrazivého. Parodie na kýč tu podle autorky představuje, citováno z důkladného programu koncertu, „vyhaslé a pokřivené pozůstatky stylu elektronické hudby kosmische… vzpomínky na hudbu jsou nenávratně pozměněné pomíjivostí mysli, zbývají jen přízraky“.

Z dalších odehraných kusů stojí za podtržení minimálně Mishra Pilu od indické skladatelky Aruny Narayan. Podařilo se tu totiž výborně spojit doprovodný sitárový drón (ze samplu) a formu rágy se smyčcovým kvartetem tak, že nevznikl ani povrchně rozvolněný pseudomeditativní útvar, ani sešněrovaná fúze indické a západní klasiky, ale něco příjemně mezi. Jak Harrington vysvětlil, skladba vznikla na základě nové objednávky Kronosu pod hlavičkou Fifty For The Future, kdy kvartet jako „dárek ke kulatinám“ zafinancoval 50 nových děl a dal jejich partitury volně k dispozici studentům i začínajícím profesionálním smyčcovým kvartetům.

Ideální finále? Optimistická hudba sfér „od dávného kamaráda Terryho Rileyho“ (jak pravil Harrington) One Earth, One People, One Love ze suity Sun Rings. A v prvním ze dvou přídavků, razantně podané Gershwinově árii/baladě Summertime, zněla houslová sóla se záměrně přehnaně zdůrazněnými glissandy s tak procítěným feelingem, jako kdyby osudem pronásledovaný bluesman po strunách kytary bottlenekem jezdil nebo, ehm, plačtivě do nátrubku oprýskaného kornetu dul. Nebýt v kostele taková zima, a kdyby pomalu neklepala na bránu půlnoc, nadšení posluchači asi ještě vytleskávají a Kronos Quartet ochotně přidává.

 

Přidat komentář