Krzysztof Kobyliński & Voces Gregorianae Cassovienses: Spero

Hevhetia, 2020, 34:48

Propojování jazzu s evropskou hudbou různých epoch se už dávno zařadilo do bohatého spektra fúzí, jimž se dobře daří hlavně v interpretačním a skladatelském prostředí našeho „starého“ světadílu. V roce 2011 vznikl v Košicích ženský vokální sbor zaměřený na gregoriánský chorál a o dva roky později se zrodilo CD Rorate Cæli (Hevhetia 2014) tohoto tělesa řízeného Jánem Veľbackým, kde se vokální party bohoslužeb střídají se sólovými pasážemi saxofonisty Adriána Harvana.

Loni devítičlenný sbor vycestoval do Gliwice, aby se podílel na projektu Krzysztofa Kobylińského (1952). Tento polský pianista, skladatel, ředitel několika kulturních institucí v Glawici má široký inspirační záběr a jeho hudbu nahrávala celá řada světových muzikantů – patří k nim Joey Calderazzo, Bill Evans (saxofonista), Ralph Alessi, Mike Stern. Spero znamená Doufám, přesněji Dokud dýchám, doufám (Dum spiro spero – latinské motto připisované Ciceronovi). Desetidílná svita je převážně klavírní – Spero II, IV, VI, VIII, IX jsou autorem hrány na klavír, v části Spero III a VII zní melodika, svým ostřejším zvukem evokující varhanní pozitiv – tyto části znějí lidově: Spero III jako ukolébavka, Spero VII je tklivou zamilovanou písní.

Kobylińského hudba na albu má mnoho podob, vychází nejen ze zpěvnosti gregoriánských chorálů, ale je silně poznamenaná romantismem (Spero IV). Některé pasáže mají spíše tvar etudy na dané téma (Spero II). Nejdelší Spero VI (10:46) je melodicky úsporné, cyklické, až to do půli skladby vyvolává ambientní atmosféru – pak následují rytmické pasáže a posluchač v duchu hledá odpověď v bezejmenných sólových improvizacích Keithe Jarretta. Spero VIII zní slavnostně, se vzrůstající gospelovou expresí – na rozdíl od poslední instrumentální části Spero IX, jejíž úvodní rozmarnost je až „mozartovská“. Skoro to vypadá, že v Polsku se zjevil kompoziční nástupce Krzysztofa Komedy pro 21. století.

 

 

 

Přidat komentář